Archiv autora: lena

Zítra nás čeká dlouhá cesta, takže jsme si dali jeden odpočinkový den. Ráno si pospali, pozevlili a odpoledne si zašli pár kilometrů do kopců, abychom si ještě užili výhled na místní rýžová pole a trochu protáhli nohy. Po cestě zpět se mi začal ozývat kotník, jelikož chůze z kopce mu nedělá dobře. Inspirovali jsme se proto od místních školáků, stopli jsme si dodávku a nechali se na korbě svézt dolů do města. To byl pro mě asi nejlepší zážitek dne 😀

Při hledání něčeho dobrého k jídlu jsme byli přítomni neobvyklé scéně, kdy ze střechy autobusu spouštěl nějaký místňák po laně pytel plnej hus 😀 (dole je foto) bylo to neskutečný. Běžně je tu tímhle způsobem převáží z vesnic do měst. A když jsme u toho hledání jídla, místní kuchyně není zrovna pohlazením pro mé chuťové buňky ani pro žaludek, takže tu přežívám na sladkém pečivu a těším se do Sa Py, kde se snad konečně pořádně najím.

Jinak už jsem přišla na záhadu plácání místních žen na mé pozadí. Není to zrovna lichotivé, ale podělím se o to s vámi. Došlo mi to ve chvíli, když jsem si zkoušela hmonskou sukni (tu z minulého příspěvku). Samozřejmě se kolem mě ihned seběhlo deset místních a začali mě se zájmem sledovat. Jedna z babiček mi chtěla vzadu tu sukni spravit, jelikož si myslela, že mi odstává. Pak přišlo to překvapení, když pochopila, že sukně neodstává, ale zvedá ji můj zadek slovanských tvarů 😀 Zde přidávám můj intuitivní překlad toho, co následně stařenka řekla: Aaaaa, to není sukně, to je zadek, no to je teda pořádnej zadek holčičko (poplácávala mě), pojďte se podívat, fakt je to velkej zadek (poplácává mě dalších pět místních žen). Co už no, tak třeba to tady časem trochu vyběhám a místní dámy mi nebudou chtít spravovat moji odstávající sukni 😀

Hned po probuzení na nás čekala snídaně a kafe. Nejlepší banánové lívance všech dob a k tomu vařené buráky. Po snídani jsme se vydali do vesnice Suoi Giang, kde rostou stoleté čajové stromy. Kopce plné dokonale upravených čajových plantáží ve spojení s divokou přírodou je pohled pro bohy. Z vesnice jsme se vydali pešky dál do kopců do Hmonské vesnice. Lidé žijící uprostřed hor daleko od civilizace, kteří chodí dolů do města pouze jednou za čas prodat něco na trh. Hmonské ženy poznáte podle charakteristických barevných sukní. Když jsem se tu jedné stařenky rukama nohama ptala, kde ji vzala a že bych taky jednu takovou potřebovala, tak mi kvalitní pantomimou vysvětlila, že bych ji měla moc krátkou a vypadala bych jako rajda. Nakonec mě plácla po zadku, což mi tu místní ženský dělají docela často, nevím proč. Třeba dle místních tradic plácnutí dvoumetrové bělošky nosí štěstí 😀
Na jídlo jsme si zašli do místní malé vývařovny, kde jsme za pár gramů studenýho ovaru a coly nechali 110 korun, což je tak 5x víc než normální cena. Marek z toho byl trochu smutnej, tak jsem ho uklidňovala tím, že nás tady takhle ojebou ještě mnohokrát, tak ať si z toho nic nedělá 😀

Mara se ráno zmínil paní domácí, že má rád Bun Cha, takže na nás večer čekalo na stole. Hnusnej ovar byl ihned zapomenut a s plnýma bříškama jsme se spokojení odvalili do postele.

Jako první věc bych se chtěla vyjádřit k předešlému příspěvku, ze kterého jsem vyšla jako nakupovací maniak a potížista. Sloníkový kalhoty jsem si dovezla již ve své krosně z loňské cesty po Indonésii a byly součástí mé roční výbavy. Bohužel moje dvě tůry po pralese nezvládly a rozcupovaly se mi na cimpr campr, proto jsem si potřebovala koupit nový 😀 takže jako hohohoo. Masáž byla otřesná, jelikož masérka asi nepochopila moje vyjádření a měla pocit, že můj nářek se slovy gentle gentle znamená, že mi to přijde moc jemný a má mi rozmačkat hlavu na padrť. Maru tady Vietnamky milují, takže věřím, že ta jeho byla skvělá, a kdybych tam nebyla, beztak by dostal i tu cestu kolem světa 😀

Hodně jsme nezvládli náš denní rozvrh a přesto, že jsme vstali v devět, na naše cílové místo – Parfume Pagoda, jsme se dopravili až o půl čtvrté odpoledne. Všechno tu hrozně trvá. Chcete si půjčit motorku? Počítejte tak s hoďkou a půl. Tady má každý na všechno čas. Pán nám tvrdil, že motorka je téměř nová a v bezvadným stavu. Ta motorka nebyla nová ani v roce 2003 a hlavně to bylo tak 10 motorek smontovaných dohromady. Ještě před cestou nám museli opravit zapalování a vyměnit světlo u blinkru. Po cestě nám přestal fungovat ukazatel rychlosti a nastartovat to šlo tak napotřetí, a to ještě po rychlé modlitbě 😀

K Pagodě se dá dostat pouze loďkou. Kolem nikdo nebyl, jen spousta prázdných loděk, takže jsme s Marou chvíli bezprizorně chodili, než si nám odchytly nějaký místní vietnamský cigoně (aspoň tak na mě působily), obraly nás o spoustu peněz a posadily na loďku směrem k areálu. Na loďce nás absolutně nepřipravené chytl šílený slejvák. Křečovitě jsem schovávala kabelku u břicha v sedě a v předklonu, abych uchránila ty nejdůležitější věci. Věděli jsme, že mámě jen dvě hoďky do stmívání a kvůli dešti byla cesta mokrá a velmi kluzká. Šli jsme proto jen jednu trasu do chrámu v jeskyni a šli zpět. Pafrémovanou Pagodu jsme bohužel vůbec neviděli, ale co už, aspoň máme nějaké místo kam jít, až se sem vydáme příště 😀 Každopádně je to nádherné místo a všem vřele doporučuji se tam vydat, akorát tam doražte už dopoledne.

Po cestě zpět mě z té motorky tak bolel zadek, že mi Mara musel zastavoval, abych si ho mohla trochu proplácat 😀 Večer jsme si dali ozkoušené Bun Cha vedle hostelu a šli si lehnout, jelikož sedět už jsme vážně nemohli 😀

Hanoj je krásné, ale opravdu rušné město, takže pokud máte radši klid a ticho, tohle nebude místo pro vás. Silnice plné neustále troubících aut a skútrů, ulice plné prodejců, kteří se vám dost rázným způsobem snaží prodat svoje zboží a chodníky zaplněné motorkami a vystaveným zbožím, takže pokud se snažíte dostat z místa na místo, musíte počítat s tím, že půjdete po silnici a kolem vás budou dosti na těsno projíždět lidé na skútrech, samozřejmě s rukou na klaksonu, protože v tomhle dopravním světě to funguje tak, že kdo troubí, ten jede. Doprava tu má prostě svoje vlastní pravidla, která jsou mi zapovězena.

Byli jsme se podívat na jezero Hoam Kiem, které tu funguje jako taková relaxační zóna pro místní. Na jezeře je chrám Ngoc Son, na který vede červený most vycházejícího slunce. Odpoledne jsme zašli na největší místní market Dong Xuan, kde můžete koupit opravdu vše, na co si vzpomenete. (Kromě dámských žabek velikosti 41/42, protože ty tady nemají nikde! Na otázku, zda mají žabky v mé velikosti mi několik prodejců nezávisle na sobě odpovědělo nooou nou nou nou…nou. Jakoby jedno nooou nebylo důrazný dost 😀 ).

Večer jsme si zašli na pivo a potkali dva velmi zábavné Australany. Jelikož tu za točenou třetinku zaplatíte v přepočtu pět korun, tak nás tenhle večírek finančně až tolik nezasáhl. Pivo se točí z bečky přímo na ulici a vy sedíte u malého plastového stolku na dětských plastových židličkách. Je to fajn zážitek, ale po nějakém čase na této židli vás začnou dost bolet záda, takže se ani nezlobíte, když vás paní výčepní čas od času vyžene na silnici, neboť okolo projíždí policie. Provozovat mobilní hospůdky u cesty nebude asi úplně legální 😀 Na toaletu jsme chodili naproti přes silnici do prvního patra, kde uvnitř otevřeného bytu byl na koupelně nápis WC. Koupelna ale žádný záchod neobsahovala, byl to prostě jen sprchový kout. Je to dost nezvyk čůrat na zem, zvlášť když vedle v místnosti, do které vede z koupelny díra ve zdi, spí na zemi dva lidé. Což mě vedlo k otázce, jak to asi tak dělají, když potřebují kakat? 😀

Včera jsme byli celý den na cestě. Autobus, letadlo, letadlo, autobus, pěkně ob brzkého rána. To holt dá člověku zabrat. Večer jsme si potřebovali odfrknout a udělat si pohodindu, takže jsme zůstali na pokoji a řešili resty. Nakonec jsme byli tak unavení, že jsme ani na blog nic nenahodili. Tak to napravuji aspoň teď ráno.

Jsme ubytovaní v hostelu na pokoji pro dvacet lidí, což je docela hardcore. Nevím, jestli už na tenhle typ ubytování nejsem trochu stará. Od pěti od rána tu lidem pípaly budíky. Nechápu, jak může někomu půl minuty pípat budík u hlavy, a stejně ho to nevzbudí. Máme tu domluvené ubytování na tři noci, takže pokud to takhle půjde dál, myslím, že buď v těch pět ráno půjdu do parku cvičit Tai Chi s místníma Vietnamcema, nebo dotyčnému nacpu ten budík do řitního otvoru. Třeba tam ho to probudí rychleji.

Dnes plánujeme objevovat krásy Hanoje a rozjet pořádnou turistiku s foťákama, selfie tyčkama a přirozenýma úsměvama na fotkách 😀 takže se vám tu večer pochlubíme.