Archiv autora: lena

Po příletu na letiště Schiphol v Amsterdamu jsem se rozhodla, že si musím dát burger u Mekáče. Je to tradice 😀 Když Mara dospával třídenní rozlučku, šla jsem se po něm podívat. Prošla jsem celej prašivej Schiphol tam a zpátky, ale nic jsem nenašla. Zarytě jsem Marovi tvrdila, že musíme vyjít ven, protože v areálu není. Byla jsem k nezastavení a odmítala jsem se smířit s myšlenkou, že jsem ho nedokázala najít. Za východem nám milý pán na informacích sdělil, že McDonald‘s je pouze ve vnitřním areálu a musíme projít přes letištní kontrolu. Již při příchodu ke kontrole na tabuli svítila upomínka, že čekací doba na kontrolu je 25-30 minut. Hned za rohem jsme uviděli nekončící frontu lidí, kteří měli stejný směr jako my (beztak i do toho neobjevitelnýho Mekáče). Mara se mi smál, že mám provinilej výraz, jak když pes kouká na pána poté, co rozkousal celej gauč. Nakonec jsme ho našli ( Mara ho našel) a po téhle hodinové bojovce jsme se vítězoslavně nadlábli. Pokud někdy poletíte přes Schiphol a budete mít pár hodin na přestup, zkuste ho najít. Je to taková bojovka na zkrácení dlouhé chvíle.

Samotný let probíhal nezáživně. Čtení, filmy, spánek, jídlo a věčný přehazování nohou. Holt jsou ty sedačky dělaný spíš na lidi menšího vzrůstu, takže jsem neustále kopala jak do Mary, tak do Brita z druhé strany, který si však nechal tak 13x přinést skleničku červeného vína, takže nevypadal, že by ho moje noční okopávání nějak obtěžovalo.

Ráno v 7 jsme dorazili do Bangkoku, kdy však náš čas byl druhá ráno a byli jsme oba dost mrtví. Pršelo! Po příjezdu na hostel jsme po menším šlofíčku vyrazili do víru velkoměsta. Dneska jsem si velmi rozpomněla na loňskou Indonésii, kdy každej je sice hroznej kámoš, ale stejně se tě snaží trochu ojebat. Za oběd jsme zaplatili na naše cca 300, což je na místní poměry velkej peníz, neboť ceny nebyly nikde napsané a my se na ně naivně nezeptali předem. Místní obchodníček nám naúčtoval tak dvojnásobnou cenu, ale v tu chvíli jsme s tím už nemohli nic udělat. Na křižovatce si nás odchytil místní tuktukář Šai, který nám přislíbil prohlídku města tuktukem (takové menší vozítko pro tři). Bohužel nám nebyl schopen nic říci k památkám, takže když jsem se zeptala, co je to za chrám a jestli by nám mohl říct něco k historii, řekl mi, že je to chrám a ať si jdu dělat fotky. Dovezl nás do cestovky, ať si jdeme koupit nějaké výlety, z čehož určitě dostává nějaký podíl. Dokonce náš dovezl do místního krejčovství, kdy nám vysvětlil, že pokud tam vydržíme 15 minut, dají mu Coca Colu a benzín, tak ať to pro něj uděláme. Vydržela jsem tam přesně 6 minut, kdy nás pan krejčí přesvědčoval o tom, že si Mara musí nechat ušít oblek. Už ho vidím, jak tu ve 30 stupních a dešti běhá v obleku na míru. Od té chvíle byl pro mě tuktukář odepsanej. Místní buddhistické chrámy mě moc nenadchly. Ta červená barva společně s všudypřítomným zlatem je prostě hroznej kýč. Každopádně sochy stojícího Buddhy a šťastného Buddhy byly ohromné a stály za to. Nakonec jsme se šli projít podél řeky, s místníma se schovávali před dešťem a dali si nudle s kuřecím masem, tentokrát již za normální cenu.

Dnes jsme zamířili na hadí farmu. Jedná se o druhou největší hadí farmu na světě, kde se z jedu vyrábí séra a rozváží do lékáren a nemocnic po celé zemi. V průběhu návštěvy proběhly dvě vystoupení a musím říct, že bez těchto vystoupení by to byla trošku nuda. Při druhém vystoupení nám předváděli různé hady přímo před námi, kdy tzv. vysírači (moje pojmenování) škubali hady za ocas, aby byli dostatečně naštvaní, zvedli se ze země a začali útočit. Polemizovali jsme s Marou o měsíční spotřebě těchto vysíračů. Nakonec nám prozradili, že jejich jedové váčky byly odstraněny, čemuž rozumím, jelikož jak můžete vidět na videu, ne každý vysírač to s hady umí. Nedaleko farmy stál pojízdný bufet (na fotce), kde jedlo několik místních, tak jsme se k nim přidali-bašta! Odpoledne jsme se šli mrknou na Golden Mountain- chrám na jediném kopci široko daleko a konečně jsme viděli město i z výšky.

Jinak dnes jsem vytvořila svoje první video a jsem na něj náležitě pyšná. Mara mi řekl, že je na mě pyšnej jako rodič na retardovaný dítě, který namalovalo svůj první obrázek 😀 no posuďte sami.

Dnes sem nahodím svůj první pořádný hate. Po velmi dlouhé cestě na ostrov jsme si našli ubytování kousek od pláže, kam jsme dorazili až ve tři hodiny odpoledne. V autobuse jsem se nemohla v sedě ani narovnat, ale za to nohama jsem nedosáhla na zem, takže i přes to, že každý měl dvojsedadlo pro sebe, jsem se zrovna do růžova nevyspala. Při zastávce uprostřed ničeho jsem získala během minuty na záchodě celkem čtyři komáří bodnutí, takže už jsem se viděla s malárií v nemocnici. Hysterie mě přešla ve chvíli, kdy v podstatě všichni z autobusu dopadli podobně. Na lodi byla uvnitř taková zima, že jsem byla nucena jít si sednou ven, kde jsem se během pár minut spálila skoro na uhel (Mara má spálenej jen nos, je to záhada 😀 ). Po příchodu na pláž nastalo velké zklamání, jelikož samotná pláž není nic moc a moře má k azurově modré a čisté vodě na míle daleko. Ostrov Koh Phangan je očividně hlavně párty ostrovem, a to v průběhu celého měsíce, nejen na Fullmoon párty, takže pokud si chcete jet do Thajska někam řádně zapařit, tady to bude ideálka. Abych sem neházela jen samá negativa, dnešek měl i světlé stránky. Našli jsme krásné ubytování s bazénem a šli se podívat do centra, kde se jednou týdně koná večerní trh. Ochutnali jsme spoustu jídla a já si konečně dala kokosový ořech, na který jsem se už rok těšila a opět jsem pocítila čiré štěstí 😀 . Mara byl v šoku z všudypřítomných toulavých psů, kteří si tu žijí svůj bezstarostný život, koupou se v moři, běhají po pláži a nechávají se krmit turisty nebo prostě vyberou nějakou popelnici. Možná to tak taky zkusíme 😀 Zítra si půjčíme skútry a prozkoumáme ostrov, tak snad najdeme nějakou hezčí pláž nebo aspoň pár zajímavých míst.

Po dnešním výletu si Koh Phangan zlepšil reputaci. Ráno jsme si půjčili skútr a vyjeli na sever ostrova do části Chaloklum na Malibu beach, kde na nás čekal nádherně bílý a jemný písek, palmy, čistá voda a téměř prázdná pláž. Na oběd jsme si dali na pláži v restauraci grilovanou rybu a nudle s mořskými plody. Po těchto pár dnech mi přišlo, že už jsem ostřílený mazák a můžu jíst co chci. Dala jsem si ledový kafe a jídlo jsem nezapíjela slivovicí (jelikož jsem jí zapomněla v jiné tašce). Za hodinu jsem na nejhezčí vyhlídce široko daleko místo kochání se výhledem trávila neveselou čtvrthodinku na toaletě. Takže vám všem radím, pijte tu slivovici! 😀 Vyhlídka na vedlejší ostrov Koh Ma opravdu stojí za to. Nahoře na vyhlídce je bar s příjemným posezením a pohodovou atmosférou, kde u piva můžete sledovat západ slunce. Zpátky jsme jeli trochu cestou necestou, jelikož jsme si spletli odbočku, takže jsme to měli i s trochou adrenalinu. Po cestě jsme potkali i noční trh s jídlem, kam se vypravíme zítra, jelikož já jsem se ještě na žádné jídlo bohužel necítila. Mara se dnes jal zkoušet vodotěsnost přenosného repráčku a při prvním ponoru v bazénu se repráček utopil 😀 Tak snad do rána vyschne, aby se Marovi trošku zvedla nálada.

Bohužel s nahráváním fotek je to tu problém kvůli pomalému připojení, takže nahazuju jen pár foteček v menší kvalitě. Postupem času to napravíme.

 

Dnešek byl den plný zážitků. První zastávkou byl chrám Wat Khao Tam. Zastavili jsme u něj čistě náhodou, o to větší to pro nás bylo překvapení. Chrám je postaven na kopci s nádhernou vyhlídkou na moře. To místo má takovou zvláštní, klidnou atmosféru a moc se nám tam s Markem líbilo. Dokonce jsme se rozhodli si na chvilku zameditovat. Ostatně zde nabízí možnost dobrovolnictví, kdy pobyt na místě je zdarma, ale každý den má přesný řád (vstáváte ve 4 ráno) a celý pobyt se mlčí. Tuto možnost jsme zavrhli, jelikož po jednom dni mlčení by mi pravděpodobně praskla hlava. U chrámu jsme viděli volně se potulující opičky. Okamžitě jsem na ně začala mluvit opičí řečí, ale obě se na mě jen otráveně podívaly a odešly. Nenápadně jsem podotkla, že se zde mluví pravděpodobně jinou opičí řečí než kterou vládnu, načež mi Mara sdělil, že se jim spíš nelíbí můj brněnský přízvuk 😀 Cestou z chrámu jsme se náhodou naskytli u krmení slonů, což byl pro mě největší zážitek dne. Koupili jsme si dva košíky banánů a obdivovali, jak si je umí sloni házet chobotem přímo do pusy. Po cestě jsme se stavili u vodopádu Than Sadet, který je jediným vodopádem, ve kterém je voda v průběhu celého roku. Při prvním pohledu to může být docela zklamání, jelikož se vlastně moc nejedná o vodopád, ale pokud se člověk vydá po velkých balvanech směrem po proudu, najde spoustu malých jezírek na koupání. Celý „vodopád“ měří tři kilometry. Nakonec jsme dojeli na pláž Haad Sadet, ráj klidu s nádherným okolím. Večer jsme opět zajeli na večerní market si dát dobrou večeři. Překvapuje mě, že tu žijí stovky toulavých psů, ale žádný z nich nevypadá, že by strádal. Dnes jsem si od večeře schovala kus kuřete s kostí, a když jsem ji šla slavnostně předat jednomu z přítomných psů, ohrnul nad ní nos. Můj dokonalý den byl završen nákupem sloníkových kraťasů, jediných široko daleko, do kterých jsem se vešla 😀