Archiv autora: cilf

Sobota K snídani se Lena rozhodla udělat palačinky. Byla to příjemná změna oproti müsli. Nakonec z toho vznikly spíš omelety, ale jíst se to dalo.:-)

Po snídani jsme se vydali na výšlap na nejbližší horu Isobel. Překvapilo nás, jak to bylo náročné. Celou cestu šíleně foukalo! Asi v půlce do toho začlo ještě pršet, ale nevzdali jsme to a došli až na summit, kde na nás čekala zasloužená odměna v podobě neskutečných výhledů na okolní údolí a kopce.

Jako relax aktivitu jsme si na odpoledne naordinovali zdejší lázně. Vyvěrá tu totiž minerální voda, a tak si tu kolem toho postavili celý koupací komplex. Je tu několik bazénků s různou teplotou a složením vody. Nejzajímavější byla asi sírová příchuť s teplotou vody 42 stupňů. Alespoň jsme se pořádně umyli 🙂

K večeři už jsme byli tak unavení, že jsme se ani na vaření nezmohli a otevřeli jsme hotovky z plechovek. Já zkusil špagety s masovými kuličkami (nic moc chuťově), Lena zvolila toustový chleba se sýrem a tuňákem. Po přidání meruňkového chutney se to dalo i jist 🙂
Neděle 

Dnešní den byl pojat odpočinkově po včerejším namáhavém výšlapu. Ráno krátká procházka lesem. Ale pozor. Potkali jsme houby! Nasbírali jsme plnou pláštěnku kousků, které jsme potom bezpečně identifikovali jako klouzky a udělali výbornou smaženici. Samozřejmě Lenka hodinu na mobilu hledala všechny jedovaté houby světa, aby zcela vyloučila možnost sebemenší otravy 🙂 

Po obědě jsme chvilku pozevlili v autě a pak jsme se vydali na farmu. Včera jsme se totiž v jednom minerálním bazénku seznámili s Pítrem, makáčem na nedaleké farmě. A když jsme se mu svěřili, že bychom si na NZ jednou chtěli farmaření vyzkoušet, tak nám dal svoji adresu a prej ať se stavíme, že pro nás možná nějakou práci najdou 🙂 Každá příležitost se má vyzkoušet, a tak jsme Pítra zajeli navštívit. Domluvil nám schůzku u majitelů farmy. Ti nám nebyli moc sympatický a navíc jsou teď dost zaneprázdnění oddělováním mláďat od dospělých ovcí. Takže by teď ani neměli moc čas nás cokoliv zaučovat. Zítra ráno si zkusíme přivstat a podívat se, jak nahání ovce. Pak uvidíme, co dál. Třeba něco vymyslí a budem se jim k něčemu hodit a zůstaneme tu déle. Ale spíš ne a pojedem dál po svých 🙂

Ale aspoň jsme si k Pítrovi domu hodili na noc nabít všechny powerbanky a další bezdrátové záležitosti 🙂

Bohužel ani ve čtvrtek ráno nebyly příznivé podmínky (viditelnost ve vodě) pro plávání s tuleni. Byli jsme z toho moc mrzutí, ale tak aspoň se sem máme proč vrátit. Nebo si to dáme někde jinde. Jako cenu útěchy jsme si aspoň vyšlápli kousek nejbližšího kopce, kde ještě byla potrhaná silnice od posledního zemětřesení.

Odpoledne jsme se objížďkou opět konvojem přesouvali dolů zpátky do Christchurch. Cesta to byla velice úmorná, protože celou dobu úporně svítilo sluníčko. Po hodině a půl to odrovnalo prvního řidiče (mě) a muselo se střídat. Lena to vydržela další asi hodinu, než jí napadlo, aby si do bočního okna skřípla ručník. A byla pohoda 🙂

S naším self-contained autem můžem zrovna tady spát všude, kde to není přímo zakázané nějakou značkou. Tak jsme si zaparkovali jak páni hned u pláže a veřejných záchodů se studenou sprchou. Akorát ty záchody zamkli už asi v devět hodin večer. No neva. Keřík taky posloužil.

Ráno se Lenka chopila pláže a šla si bosky zaběhat. Já si dal svoje plenky a máchání (plank & kettlebell swings) hned v parčíku u auta. Studená sprcha bodla!

Po dlouhé době ve velkém městě. Leně odrostla hlava, teda vlasy, a tak bylo potřeba navštívit neznámou kadeřnici. Moc tomu nerozumim, ale vypadá to, že to je velký dobrodružství. Vrátila se s melírem a byla hrozně nešťastná. Že tu ty melíry dělaj moc šedivý nebo co. Když Lena je vždycky nešťastná, když přijde od kadeřníka, takže je to asi normální.

Protože jsem nečekaně získal dvě hodiny času, tak jsem jel řešit auto. Nejde nám totiž odemknout klíčem boční dveře. Vždycky se teda musely odemknout přední dveře a pak rukou zevnitř vytáhnout špuntík u bočních dveří. Nemělo by to bejt drahý (cca $50) u zámečníka.

Pak jsme jeli do našeho oblíbeného obchodu Torpedo7 nakoupit další funkční oblečení z merino vlny. Merino je uplně super nejvíc pokroková technologie. Nebo možná ne. Důležitý je, že to oblečení nezačne smrdět po prvním kilometru šplhání do kopce. Dokonce se dá nosit i více dní za sebou bez jakéhokoliv zápachu. Což je nedocenitelná věc, když zrovna bydlíte v autě a nemáte pračku 🙂

Pak už jsme jenom dokoupili suroviny potřebné na bramboráky, které jsme večer připravili Jirkovi s Lenkou, u kterých opět parkujem na příjezdové cestě. Lenka si na jejich adresu nechala poslat nové kontaktní čočky a já nové brýle, abych neřídil jak krtek.

Večer jsme pokecali s Jirkou a unaveňoučký šli na kutě.

Ještě taková menší technická vsuvka. Již jsme sem pro vás nahráli přes 1GB fotek! To je, co? Poznal jsem to tak, že nám došla kapacita na zdarma hostingu od openshiftu. No a co s tim? Za každý další giga chtěli 1 euro měsíčně a to mi přišlo trochu moc. Tak jsem nám to nastavil tak, že všechny nové fotky se ihned po uploadu na blog přesunou na Amazon S3, což vychází o poznání levněji 🙂 Přišlo mi, že tohle Lenka nedokázala patřičně docenit, tak jsem se chtěl pochlubit aspoň tady…

A jako bonus video – to jsem si nemohl nechat pro sebe 😀 Lena si hraje na ovčáckýho psa.

Pátek 23.12.
Ráno jsme ještě trochu ochodili jezero Tekapo a pokračovali jsme k jeho bráškovi – jezeru Pukaki. Před samotným ubytováním se jsme si dali procházku podel pobřeží až k maličké oblázkové pláži. Nejdřív jsme z ní vyděsili všechny zajíčky. Pak jsme si tam sami hověli a kochali se krásným výhledem na jezero samotné a na zasněžené vrcholky kopců v dáli. Musim se vám k něčemu přiznat – Lena mě porazila ve hře strefování se do kamene oblázkem.

Procházka podel pobřeží jezera byla super v tom, že jsme si mohli vyhlídnout skvělé piknikové místečko (s jídelním stolem), kde jsme se později ubytovali s Emilem (naším campervanem). K večeři se servíroval přenádherný západ slunce a micháná vajíčka v kombinaci s chlebem, máslem a vajíčkem na tvrdo 🙂

Sobota 24.12.
Mělo být hezky. Jakože slunce a azura bez obláčku hezky. To je vždycky dobrý znamení, když jdete za panorámatama. Takže jsme si přivstali, abychom z toho přenádhernýho dne měli co nejvíc. Čekal nás totiž Mount Cook. A abychom se takle o vánocích neflákali a vytěžili z toho nejvíc, pečlivě jsem to naplánoval 🙂

Jako první na řadu přišla nevinná vyhlídka Glacier View Track. Prej must see (nutno vidět). Cesta trvala patnáct minut, tak jsem to zařadil na začátek dne. Jednak byla jistota, že je hezky a druhak existovala nemalá šance, že už na konci dne budem unavený a nikam se nám chtít nebude 🙂 Po krátkém výstupu nás přivítalo mléčné ledovcové jezero i s dost zaprášeným (naprosto černým ledovcem). Mléčné proto, že je obarvené sutí z pod ledovce. Pokochali jsme se dostatečně. A dozvěděli jsme se (hlavně Lena), že ledovec je vlastně ta velká masa hmoty jakoby rozlitá uprostřed údolí a nejenom to bílý na vršku kopce. Nejzajímavější byla úvaha, že vlastně ty plovoucí kry v jezeře se tam dostaly tak, že se z vrcholu toho kopce skutálely 🙂

Druhá procházka Hooker Valley Track byla krapet náročnější. 10km celkem krásným údolí s výhledem na zasněžené kopečky. O zábavu cestou se nám postaraly houpací mosty, protože Lenka se bojí výšek 🙂 Na konci údolí na nás čekalo další ledovcové jezero. Tohle ale bylo skvělé v tom, že jsme došli až k jeho hladině a nekolik ledových ker bylo vyplavených i na povrch, takže jsme na nich mohli zablbnout a zárověň se i tímle sněholedem aspoň trochu přiblížit našim českým vánocům, tak jak je známe. Trochu ledovce jsem v igelitovém pytlíku donesl zpátky do auta, abychom měli chlazení do našeho chladícího boxu 🙂

K obědu špagety a odpočinek před třetí a poslední aktivitou Sealy Tarns Steps. Výstup 500 výškových metrů – 2200 schodů. V půlce jsme to málem zabalili (Lena), ale nakonec jsme se vyhecovali a vyšlápli jsme to celý. A jak jsme byli rádi! Poprvé jsme tam potkali horského papouška Kea. Nakonec jsme na sebe byli moc pyšní, že jsme to nevzdali. Ale už se moc netěšíme, jak nás všechno bude zítra bolet 😀

Abych Lenu jenom nehejtoval (když jsou ty Vánoce :-), tak dnes jsem na ní dvakrát pyšnej. Jednak, že zvládla boj se schodama a druhak, že připravila (poprvé ve svém životě) bramoborový salát. A že byl znamenitý! V kombinaci s místní variantou kapra koupeného obaleného, zmraženého a připraveného rovnou na pánev nám to spolu s barevnýma světýlkama a lahví vína utvořilo krásný večer vánoční 🙂

Po Wanace následuje Queenstown. Trochu větší, dražší ale jinak dost podobný. Taky přilepený k jezeru.

Ráno jsme odpíchli laundromatem. Následoval výšlap na kopec hned u města. Výhled na Queenstown byl nic moc a Léňu tuze bolely nožičky, takže nic moc na druhou. Ale potom přišla ta správná legrace. Za $145 za jednoho jsme si objednali projížďku lodí. Ale nebyla to ledajaká loď. Byla kouzelná. 😀 No skoro. Neměla k tomu daleko. Loďka pro 14 lidí ve tvaru šípu se dvěma tryskovými motory, která brázdí úzkým kaňonem nahoru a dolů pouhé centimetry od skal a kamenů. A aby nebyla nuda na širších úsecích, tak s náma řidička (spíš pilotka) Rachel dělala 360 otočky. Prostě super adrenalinovej zážitek. Lena měla celou dobu gopro na hlavě, takže možná časem uvidíte i video 😉

Bohužel Emil se nám stále přehřívá. Teda spíš je to horší než na začátku, a tak je návštěva automechanika nevyhnutelná. Asi si dovedete představit, kolik mechaniků je 31.12. v práci a ochotnejch nám pomoct. Navíc tu maj tři dny státního svátku, takže první servis otevře 4. ledna :-/ No nic, trochu tu holt pozevlíme.

Po dlouhým Leny škemrání jsem navštívil kadeřnictví 🙂 A, že jsem to vzal z gruntu, tak jsem se i oholil. Aaaa, je to tak. Jsem teď o deset let mladší a je mi zima 😀

Pak to už taky chtělo pořádnou koupel, tak jsme navštívili zdejší bazén. Jenom se mi nelíbí, jak se musí platit extra za tobogán. A vířivka nevířila. Teplá voda dobrá, ale bez bublinek to nebylo ončo.

Umytí a voňavý jsme spáchali nákup na další čtyři dny a jeden silvestrovský večer. Silvestra jsme nakonec strávili s lahví vína u auta. Parkujem pár kilometrů od města a asi jsme byli líní na to, se tam nějak dostávat a pak zase zpátky kvůli pár ulicím přecpaných lidmi.

Asi jak jsme dlouho nic nepili, tak mi na nový rok nebylo vůbec dobře 🙂

A teď je 2.1. a my se museli vydat do města, protože nám došel plyn. A bez plynu se nedá vařit. A bez vaření by se nám zkazilo to skvělý jehněčí maso, co máme v chladícím boxu. Nakonec se tu jako nejlepší způsob dopravy do města a zpět ukázalo staré dobré stopování 🙂 Emila nechceme trápit, takže jestli někam pojede, tak jedině do servisu 🙂

Jak psala Lenka, pracujeme za stravu a sprchu. Snídani a oběd si musíme připravit ze studených zásob pro dobrovolníky. Typicky musli, chleba s marmeládou, tousty nebo vajíčka z mikrovlnky. Večeře je každý den jiná připravená v kuchyni od restaurace. Asi dvakrát se mi stalo, že mi večeře nechutnala. Ale sníst se to dalo. Lena byla nejdřív mrzutá, že pracujem za jídlo, ale nechce pořád dokola jíst toustovej chleba. Ale nakonec se to dá zvládnout, protože od večeře jídlo často zbyde a my si tak můžem schovat do krabičky na další den k obědu.

Jinak k těm zdejším benefitům. Jak Lenka zmínila

Je tu vířivka, kola, kajaky a pruty na ryby.

Takže, vířivka je moc fajn. Ale když se tam dostanem k večeru po práci, tak se tam skoro nedá vydržet kvůli otravným sandflies. Ještě o nich povyprávim. A navíc je tam moc velký horko 😀

Kolo je vám snad jasný. Z toho děsně bolí zadek, takže z toho taky nic nebude.

Když bychom si chtěli jít večer na kajaky, tak už je ale moc větrno, takže se vlastně ani jít nedá. Protože by nás to mohlo odfouknout doprostřed jezera, kde bychom se mohli převrátit a umrznout ve vodě. Viděli jste Titanik, že jo?

A pruty na ryby. Jestli jsem to správně pochopil, tak tu na lov na řece a jezeru potřebuju licenci. Kterou já co? Nemam.

Tak teď něco pozitivního. Jednou odpoledne bylo hezky (to se tu moc často nestává), a tak jsme po ranní šichtě vyrazili na procházku. Mělo to být jednoduchých 15km, max 5hod. Ale po dopoledni stráveným na nohách neni pro nás (Lenu) žádných 15km jednoduchých 😀 Takže od půlky cesty jsem byl proklínán a někde v posledním kilometru mi Lenka upadla do trávy a odmítla jít dál. Tak jsme si s nohama křížem a rukama za hlavou chvilku poleželi v trávě, díky čemuž jsme byli schopni dojít zpátky k autu.

Taky se tu nedaleko odehrál noční požár. Nám by to tu bylo i jedno, kdyby nebyla odříznutá jediná příjezdová cesta a nebylo přerušený elektrický vedení. Takže nám to vlastně moc jedno nebylo. Hosté nemohli ani odjet, ani přijet. Ani zásoby do kuchyně. Nakonec se jim povedlo silnici otevřít hned ten den odpoledne a proud nahodili někdy druhý den k ránu. Nás to v práci moc neomezovalo. S prádlem se počkalo a místo vysavače jsem nastoupil se smetáčkem. A ještě k tomu jsme dostali nanuky, který by se jinak roztekly 🙂 Ale je to zajímavej pocit bejt takle odříznutej od světa.

Jinak opravdu jsme tu holky pro všechno. Lenka většinou odpoledne někde uklízí a já se poslední dobou hodně angažuju buď na stavbě (staví se tu další dva apartmány) nebo na majitelů baráku, kde budu nejspíš natírat zdi a rámy oken a dveří. Práce na stavbě je super, protože to rychle utíká a člověk se i leccos dozví a naučí. Akorát je to taky dost nahovno, protože prší. A má pršet celej tenle tejden. Takže tak. Aspoň že ty protivný mouchy v dešti tolik neotravujou.

Jedno odpoledne jsem měl to potěšení zajet se do Queenstownu potkat s Přemkem Vozejkem. Znáte to, v práci se vám ten rok zadaří, a tak vás vyšlou první třídou na pár dní na výlet do Austrálie a na Nový Zéland. Že to neznáte? Asi čas změnit práci 😉 Každopádně Přéma neměl kvůli nabytému programu moc času zevlit jen tak bez cíle po městě. Proto když jsme spatřili gondolu vozící turisty na kopec za výhledy jasně zavelel, že jedem. Cestou nahoru jsme potkali skvělou dráhu pro vozítka a nebude to náhoda, že náš lístek na gondolu obsahoval i šest jízd. No co vám budu povídat. Přemek byl vyndanej ze zdejších panorámat (asi jako každej, kdo je čerstvě na zélandu), já byl zase unešenej z adrenalinového sjezdu na vozítkách.

Celý odpoledne bylo hrozně fajn. Pěkně česky probrat život. Až jsem z toho uplně zapomněl na čas, takže jsem se domů s Emilem (naší domem) vrátil až v půl jedenáctý, za což jsem dostal od Lenky pěkně zprcáno 😀

Jo a ještě k těm sandflies. Takový horší komáři. Štípnou podobně, ale nejsou slyšet ani cítit. Nejradši maj zápěstí a kotníky. Ty mršky to dělaj tak, že nepozorovaně přistanou na botu nebo ponožku a pak si dojdou ke kůži. Nejhorší je, že jdou za teplem. Takže celej den zevlí u našeho auta a kdykoliv se otevřou dveře, ihned nalítaj dovnitř. Potom je potřeba je rozmačkat na sklech. Většinou se ale nepovede eliminovat všechny, takže se člověk stejně probere doštípanej. Naštěstí jsou pomalý, takže se daj plácnout i ve vzduchu a když člověk jde na tůře, tak mu nestačí. Fuj a už na ně nechci myslet.

Tak zas někdy příště, až se stane něco zajímavýho 😉