Browns Bay

Tak je to už přes týden, co jsme se odstěhovali od Mexičanky. Díky bohu, že jsme odtamtud vypadli. Byla to už strašná ponorka. Teď bydlíme na severu Aucklandu v Browns Bay. Jsme  tu teď přechodně na 14 dní ubytovaní přes Airbnb a v neděli se bude konat snad již finální stěhování do malého domečku, který budeme mít sami pro sebe. Ten byl totiž volný až od konce června, ale my už jsme chtěli vypadnout od Mexičanky a taky aby Mara nemusel dojíždět tak daleko do práce. S pokojem jsme si dost polepšili. Máme velký prostorný pokoj s vlastní koupelnou v třípatrovém domě, kde bydlí čínská paní domácí se svým synem. Oba jsou moc milí a vstřícní. Ovšem opět nelze opomenout ten šílený zvyk, který mají snad všichni Asiati společný – mlaskání. Takže společnému stolování tu rozhodně neholdujeme.

Jsem moc ráda, že jsme vypadli z centra. Tady je spousta zeleně a na pláž je to pár minut.  V neděli po nastěhování jsme byli s Marou na obhlídce okolí a objevili jsme malinkatý ostrůvek, na který se dá při odlivu dojít. A pokud nejste připosraní (jako jsem byla já), dá se na něj i vyšplhat. Mara mi názorně předvedl, jak snadno se dá nahoru dostat. V půlce se mi rozklepaly kolena a řekla jsem, že dál nejdu. Musel za mnou slézt zpátky dolů a jistit mě zezadu 😀 I tak to považuji za neskutečný výkon a připadám si jako ostřílená amazonka.

Přes týden se toho moc neděje. Mara chodí do práce a já jsem poctivá hospodyňka. Práci se mi stále nepodařilo sehnat. Browns Bay je sice pěkný místo, ale s prací tu na mě bohužel nikdo nečeká. Já se ale nevzdávám a hledám dál. Někde mě prostě vzít musí 😀

Minulý víkend jsme vyrazili se Zuzkou a Ondrou na procházku u pláže Piha. Je to vyhlášený místo pro surfaře a bohužel se taky proslavilo tím, že v posledních pár letech tam zmizely dvě holky úplně beze stopy. Jojo, ani Zéland není stoprocentně bezpečný. Každopádně my jsme nikam nezmizeli a užili jsme si super výlet, který se díky všudypřítomnému bahnu stal napůl bojovkou. Celou cestu jsem si dávala pozor, abych se nevymáchala v bahně. Na konci cesty u potoka jsem si při mytí pohorek čupla. Samozřejmě jsem se zadkem opřela o patu pohorky, takže jsem si rozmazala bahno z boty přesně mezi půlky a na těch černých legínách to vypadalo, jak kdybych si solidně ukákla. Snažila jsem se to zoufale otřít vodou z potoka. Mara mi tvrdil, že to není vidět. Lhal.