Ráno jsem se probudila v sedm. Sama od sebe a vyspalá, takže když začali ve čtvrt na osm bouchat na stavbě, nepodpálila jsem to tu. Po snídani jsme si dala cvičení na záda na verandě, jelikož po odjezdu Francouzů jsme tu zůstali sami, a s tím výhledem na jezero to byla prostě paráda. Později nás skupina vietnamských cestovatelů pozvala, abychom se k nim přidali na oběd. Každý z nich ochutnal ze všech talířů po jednom, dvou soustech, a pak nám sdělili, že už musí jít a ať si užijeme oběd. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Ti lidé opravdu žijí jen z trochy rýže 😀 proto jsou všichni tak hubení. Po jejich odchodu jsme se s Marou přestali upejpat, a tak po nás toho na stole rozhodně moc nezůstalo.
Po obědě jsme se vydali do jeskyně a k vodopádu. Vím, že to zní skoro nudně, jelikož jsme jeskyní a vodopádů už ze pár viděli, ale ty jeskyně a vodopády tady se vám opravdu neomrzí. Po cestě k vodopádům jsme procházeli vesničkou, která ležela uprostřed kopců, obklopená zelenými rýžovými políčky a v dáli ze skal padala voda. Byla to pastva pro oči.
Když jsme vyšli až k vrcholku vodopádu, tak jsem si na chvíli ponořila nohu do vody, abych si zchladila kotník, který tyto delší tůry stále špatně nese. Asi po deseti vteřinách mi na ni vlezl nějaký krabík (vypadalo to spíš jako kreveta) Málem mě trefil šlak, neboť dokud nevíte, co to vlastně je a jste paranoidní jako já, první co vás napadne je had, pavouk, jed, smrt 😀 Každopádně krevetokrabík vypadal dost neškodně a velmi přátelsky. Zpátky jsme se vrátili až za tmy, jelikož jsem po cestě musela pohladit každého buvola, krávu a kozu, které jsem potkala. Nemůžu si pomoct, ty zvířata jsou prostě neskutečně sladký 😀
Tento idylický den mi večer bohužel pokazilo zjištění, že můj telefon přestal fungovat a velmi pravděpodobně jsem přišla o všechny fotky, videa, hudbu a poznámky. Já vím, zálohovat a zálohovat. Tohle mě snad vyškolí.
