Hned po probuzení na nás čekala snídaně a kafe. Nejlepší banánové lívance všech dob a k tomu vařené buráky. Po snídani jsme se vydali do vesnice Suoi Giang, kde rostou stoleté čajové stromy. Kopce plné dokonale upravených čajových plantáží ve spojení s divokou přírodou je pohled pro bohy. Z vesnice jsme se vydali pešky dál do kopců do Hmonské vesnice. Lidé žijící uprostřed hor daleko od civilizace, kteří chodí dolů do města pouze jednou za čas prodat něco na trh. Hmonské ženy poznáte podle charakteristických barevných sukní. Když jsem se tu jedné stařenky rukama nohama ptala, kde ji vzala a že bych taky jednu takovou potřebovala, tak mi kvalitní pantomimou vysvětlila, že bych ji měla moc krátkou a vypadala bych jako rajda. Nakonec mě plácla po zadku, což mi tu místní ženský dělají docela často, nevím proč. Třeba dle místních tradic plácnutí dvoumetrové bělošky nosí štěstí 😀
Na jídlo jsme si zašli do místní malé vývařovny, kde jsme za pár gramů studenýho ovaru a coly nechali 110 korun, což je tak 5x víc než normální cena. Marek z toho byl trochu smutnej, tak jsem ho uklidňovala tím, že nás tady takhle ojebou ještě mnohokrát, tak ať si z toho nic nedělá 😀
Mara se ráno zmínil paní domácí, že má rád Bun Cha, takže na nás večer čekalo na stole. Hnusnej ovar byl ihned zapomenut a s plnýma bříškama jsme se spokojení odvalili do postele.
