Archiv autora: lena

Po příletu jsme byli oba dost unavení. Vstávali jsme ve 3 hodiny ráno, abychom byli v pět ráno na letišti a v sedm odletěli do Thajska. V Thajsku je o hodinu méně než v Malajsii, takže jsme přiletěli o půl deváté ráno. Rozhodli jsme se překonat spánkový deficit a vydali se prozkoumat město. Chiang Mai je druhé největší město Thajska, ale jelikož se zdržujeme převážně v historickém centru, připadá nám to tu jako malé, malebné městečko. V Chiang Mai a okolí je přes 300 chrámů, takže naší hlavní náplní dne bylo pár jich prozkoumat.

Bohužel hned ze startu jsme se na hodinu zasekli v Seven Eleven (naše Žabka nebo Brněnka 😀 ) Měli jsme problém s aktivací thajské SIM karty. Mara chtěl použít naši SIMku z minulého pobytu, jelikož mu přišlo zbytečné kupovat novou, takže když po hodině prodavač přišel na to, kde je problém, tak jsme zaplatili 50 Bathů navíc za aktivaci SIMky a konečně vypadli.

Na oběd mě Mara vzal do restaurace Cooking Love na vyhlášené mango curry. Po menším zvažování jsem ho zvolila jako top 1 jídlo, co jsem za ty dva měsíce na cestách jedla. Nasládlá, jemně pálivá omáčka s kokosovým mlékem a spoustou čerstvé zeleniny. Thajská mana.

Prohlídku města jsme zabalili docela brzo, jelikož jsme byli unavení a bolaví (hlavně já 😀 )

Včera jsme se vydali na detailnější procházku městem. Prvně jsme navštívili pár největších a nejhezčích chrámů ve městě. Procházet desítky chrámů nemá moc cenu, jsou všechny dost na jedno brdo.

Když jsme si myslela, že mango curry už nic nepředčí, objevili jsme další vyhlášenou restauraci Mr Kai Restaurant známou pro tradiční místní jídlo Khao Soi (google obrázky) Byli jsme s Marou oba u vytržení. Jestli se sem někdy v životě vrátím, bude to kvůli tomuto jídlu 😀 A ten čerstvý džus z passion fruit? Nebe!

Po obědě jsme zašli na kafe do Kavárny Clay Studio Coffee. Z městského ruchu se najednou octnete v oáze klidu, uprostřed veliké zahrady plné stromů, soch a veverek. Příjemné místo na relax.

Tentokrát jsme se opravdu rozmazlovali a zašli si na tradiční thajskou masáž. V Chiang Mai mají salón, kde masírují bývalé vězeňkyně, které se tímto způsobem mají zařadit zpět do společnosti. Tento byznys jim zde kvete natolik, že už mají tři pobočky a v jedné masírují přímo vězeňkyně, které jsou ještě ve výkonu trestu 😀 Viděli jsme, jak je dozorkyně nahnaly na korbu a vezly zpět do vězení.

Usoudili jsme, že holky, co si prošly místním vězením, se do toho budou umět pořádně opřít, a tak jsme si zašli k nim. Byla to jedna velká místnost a cca deset lůžek. To mě konkrétně vůbec netrápilo, jelikož mám zásadně při masáži zavřené oči a je mi jedno, kde vlastně jsem. Dostali jsme na převlečení takový červený mundůr, aby nám bylo pohodlno. Při lámání mé pravé nohy mě překvapilo, že mě ofouklo na místech, kde jsem to opravdu nečekala. Od té chvíle jsem myslela jen na to, že ty kalhoty mají určitě obří díru mezi nohama, které jsem si nevšimla a chudák masérka mi musí koukat na holou prcku. Snažila jsem se na to moc nemyslet, ale když vám někdo hodí nohy do praku, tak to holt nejde jen tak. Samozřejmě tam ta obří díra byla, ale tak asi to není nic, co by moje masérka v nápravném zařízení neviděla 😀

Po masáži jsme vyrazili na noční bazar. Ochutnali jsme lepivou rýži s mangem, kebab, maso na tyčce, sushi a jahody. Sushi tu mají opravdu moc dobrý a za pár korun. Postupně jsme přešli z jídla k oblečení. Opět jsem si prošla očistcem, když jsem viděla nekonečné množství triček, kalhot, šatů a sukní, které však mají jen v jedné univerzální velikosti. Já bohužel do této univerzální velikosti nespadám. Mara byl včera úspěšný nákupčí a pořídil si tričko Chang a jedny těžce hippie kalhoty. Já jsem nakonec taky objevila jedny roztomilé šatičky, které mi kupodivu padly, takže se mnou také odešly domů.

Dnes jsme vstávali o půl sedmé ráno a vyrazili za sloníkama. Chiang Mai je proslulý sloními farmami a útočišti, kam si můžete udělat půldenní nebo celodenní výlet. Jedná se o slony, kteří byli zachráněni z cirkusů, z lesů, kde byli používáni pro tvrdou práci nebo prostě od lidí, kteří se o ně špatně starali. Bohužel jsme měli dost zpoždění, jelikož banda ignorantských Španělů si pospala a čekali jsme na ně dvacet minut v autě. Mara se mě snažil uklidňovat, ale po deseti minutách čekání se mi v hlavě rozsvítil červenej panáček a dlooouho nechtěl odejít. Naštěstí po spatření prvního sloníka jsem se ocitla v pohádkové zemi a naplnilo mě stěstí. Hned ze startu jsme se pomazlili s malým slůnětem, ke kterému jsme mohli jen přes dřevěnou zábranu, jelikož jeho máma byla velká ochranářka. Po převlečení do propůjčených oblečků nám byl přidělen vlastní sloník se svým Machoutem (pečovatelem). Naše byla 45letá slonice Mekut. Fajn holka. Udělali s námi projížďku kolem kempu a pak jsme se společně s Mekut vykoupali. Cestu od vody zpět do kempu jsme již odmítli na Mekut jet a šli jsme vedle ní. Bylo mým velkým snem se projet na slonovi, ale po dnešní zkušenosti musím říct, že si toho slona mnohem víc užijete, když půjdete vedle něj, než když mu budete sedět za krkem. Po obědě jsme podrbali ještě pár dalších místních sloníků a před odchodem rychle běželi naposled pomazlit roztomilé slůně. I když bych si příště vybrala kemp bez ježdění, byl to úžasný zážitek. Jeden z highlightů celé naší cesty.

Po příjezdu zpět na hostel jsme si půjčili motorku a vyrazili mimo město. Chrámy Wat Phra That Doi Suthep RatchaWarawihan a Wat Phra That Doi Kham se nachází nedaleko Chiang Mai a jsou hojně navštěvované. Oba jsou buddhistické chrámy, takže všude spousta zlata, kytek a Buddhy v různých velikostech a pozicích. Rozhodně však stojí za shlédnutí 🙂

Večer opět noční bazar, ale tentokrát jen za jídlem.

Každý se svým batůžkem a třemi litry vody jsme se vydali na místní oblíbený výšlap nazvaný Jungle trek number 1. Velice ochotný recepční na našem ubytování nám o cestě všechno řekl a taky nám poradil, že pokud se chceme dostat na začátek cesty (která je až v dalším městě), tak si můžeme vzít taxi nebo zkusit stopovat. Ráno jsem se na to stopování učesala a namalovala 😀 Nevím, jestli to bylo tím, každopádně jsem byla úspěšná v prvních dvou minutách. Pan řidič nám řekl, že vzal stopaře asi dvakrát v životě, a že by si do auta nikdy nevzal stopujícího místního, protože by taky mohl skončit v kudlou v zádech. Cizinci jsou OK 🙂

Při našem výšlapu jsem se zadýchávala ještě před oficiálním startem 😀 Cesta nahoru je dost strmá. Jsou to takové přírodní schody udělané z kořenů stromů, které jsou však kluzké a všude okolo číhají bahnité bazénky, takže člověk musí třikrát měřit, než někam jednou šlápne. Byl to moc fajn výšlap, ale moje stehenní svaly se po pěti hodinách ještě nepřestaly třepat 😀

Cestou dolů se jde po asfaltové cestě a člověk má možnost nahlédnou do mechového lesa, kterým vedou normální dřevěné schody, takže cesta není tak namáhavá . Nic zvláštního jsme tam však neviděli, takže jsme to brzy otočili zpět na asfaltku.

Cestou z kopce začalo pršet. Jelikož tu není žádný teplo, nebyla jsem z toho moc nadšená. Nakonec nás nabral nějaký místní pán s rodinkou a odvezl pod kopec. Byl chudák naštvaný, že si vyjeli na výlet na čajové plantáže, které však mají všechny v pondělí zavřeno 😀

Na hotel jsme dojeli opět stopem. Slečna byla dokonce tak hodná, že nás hodila až na místo, i když tak daleko vůbec neměla namířeno. Po příjezdu pěkně horká sprcha a pod peřinu, mrknout na díl seriálu…nebo dva 🙂

Mara přišel se super nápadem projezdit si George Town na kolech. Ráno jsme vyrazili do půjčovny a vyfasovali jsme dvě libový hipster kola. Střed města se dá projet docela za chvilku. Musím uznat, že mě tohle město překvapilo. Ulice jsou čisté, plné pouličního umění, krámků, kaváren, chrámů a mírně zanedbaných, ale malebných domků.

Odpoledne jsme se jeli podívat na prohlídku Cheon Fatt Tze Mansion. Památku oceněnou UNESCEM. Jedná se o vilu jednoho zbohatlého Číňana, která byla na svou dobu něco neobvyklého a celá vila je postavena v souladu s Feng Shui. Každý pokoj, nábytek i motiv má nějaký význam. Taková malajská vila Tugendhat 😀

Mara si koupil nové tričko jako památku na Penang. Je pravda, že mu ty trička nějak záhadně mizí 😀 Podle mě je vždycky omylem zahodí někam za postel nebo je nechá někde sušit, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Zítra míříme zpět na pevninu.



Dny tu probíhají stále stejně. Ráno práce, pak nějaké nutné zlo typu vaření, praní, úklid pokoje apod. Pokud je hezky, jedeme na výlet, pokud ne, zevlíme v areálu. V pátek celé odpoledne pršelo, takže nudný den u plotny a za počítačem.

Co se týče záhady postelového hovínka, jsem ochotná přiznat, že to byl myší bobek, a to z toho důvodu, jelikož jsem tuto značkovací myšku našla v noci sedět v koupelně na zrcadle :D. Vypadala dost bezradně, protože jsem ji důkladně zalepila únikovou cestu ve stropě, tak se neměla jak dostat pryč. Vyfotila jsem si ji, abych nemusela Maru budit a mohla mu ráno fotku ukázat. Chtěla jsem odstranit záplatu na stropě, abych jí umožnila bezpečný únik, ale ona se tak lekla, že skočila na zem, proběhla mi mezi nohama a schovala se někde v pokoji. Hledání myši v noci v pokoji jsem brala za předem prohraný boj a šla si lehnout. Koukala jsem chvíli do tmy, jestli jí neuvidím proběhnout, a v tu chvíli se to stalo. Světlana proběhla po zdi. Šla jsem spát s úsměvem na rtech, i když jsem se trochu bála, aby mi náš nový myší spolubydlící v noci nevlezl do mé široce otevřené spící pusy 😀 Za hodinu mě budil Mara, ať se jdu honem podívat do koupelny, že na zrcadle nám sedí myš 😀

Další den jsme plánovali výlet na vodopády. Po práci jsme byli oba hrozně unavení, tak jsme se nakonec shodli, že to necháme na zítra a uděláme si pohodu u bazénu. Ukázalo se, že si oba potřebujeme trochu odpočinout. Večer při odchodu na pokoj jsme na stěně viděli mládě ještěrky. Bylo vyplašený a neudrželo se na zdi, spadlo dolů, a to Marovi přímo na nohu. Chytla jsem ji do ruk a z velké plastové krabice od bonbonů jsem vyrobila terárko. Jmenuje se Droběna 🙂

V neděli při úklidu jsem potkala další mládě ještěrky. Chtěla jsem ji nechat být, ale když mi spadla přímo před nohy, řekla jsem si, že pořídím Droběně kamaráda 😀 Ostatně v lovení malých ještěrek jsem už docela zdatná 😀 Poslední hodinu jsem místo práce lovila pro Drobka s Droběnou jídlo. Pavouky, mravence, komáry, můry a různý brouky. Pokud byste měli někdy v plánu ulovit si ještěrku (nebo třeba vaše dítě, až mu bude šest let :D) tak je dobrý vědět, že nežerou mravence a všechno jídlo musí být živý, jinak do toho nejdou. Drobek s Droběnou se tu stali mojí velkou zábavou a pozorovala jsem je jak televizi.

Odpoledne jsme vyrazili na vodopády. První byly Seven Wells. Po příjezdu na parkoviště jsme zaparkovali pár metrů od hlídače, a tak jsem nechala v košíku motorky nějaké jídlo. Po cestě nahoru k vodopádům jsme potkali tlupu opic, která nás nechtěla nechat projít. Jsou tak drzý, že vám vytrhnou jídlo z ruky, vůbec se lidí nebojí. Když jsem na jednu zadupala a zasyčela, ať vypadne, vycenila na mě zuby a vypadalo to, že bych to byla já, kdo by z nás dvou skončil špatně 😀

Vodopád je přístupný ze dvou míst. Jedno je dole, takže máte výhled na padající vodu a můžete se vykoupat v jezírkách pod ním. Druhé je před hlavním spádem vody, kde jsou mezi malými jezírky přírodní skluzavky po kamenech, které si Mara vyzkoušel. U spádu je udělaný plot, takže žádný strach 🙂 Akorát koupání ve vodopádech se účastní povětšinou místní, takže jsem se ve svých evropských plavkách necítila moc komfortně, neboť jak muži, tak ženy mají většinou tričko a delší kalhoty. Na pláži jsou hlavně turisti, tam tento problém nehrozí.

Při příchodu k motorce jídlo samozřejmě zmizelo. Hlídač na nás akorát pokřikoval monkey monkey. Tak jsem si říkala, na co on na tom placeným parkovišti teda je, když nám pár metrů od něj ukradne z motorky jídlo opice? Tak jsme se alespoň poučili pro příště.

Další vodopády byly otázkou pár minut. Na Temurun vodopády je snadný přístup a po pár desítkách metrech je již nejde přehlédnout. Stejně jako Seven Wells určitě stojí za to je vidět. Večer jsme si zajeli na noční trh, kde se vždycky najde nějaká nová dobrota.

Včera jsem se probudila v noci s těžkým bříškovým problémem. Strávila jsem půl noci na záchodě a ani přes den jsem nemohla na víc než pár metrů od koupelny. Celý den jsem strávila na pokoji. Mara si vzal taky volno a koukali jsem na filmy, četli si a pozorovali Drobka s Droběnou. Večer jsem měla dospělou chvilku a pustila je na svobodu 😀 tak snad tenhle dvoudenní šok zvládnou bez následků.

Dnes už mi bylo lépe a zahájila jsem poslední pracovní den plením chodníku od trávy, Mara hrabal listí. Odpoledne jsme jeli mrknout na buvolí farmu. Popravdě buvoli ve Vietnamu jsou mnohem sympatičtější než ti místní. Tihle chudáci vypadají, jak kdyby je někdo zkřížil s kozou, která měla anorexii. Mara ochutnal buvolí zmrzlinu a pokračovali jsme na Chenang si domluvit svoje nové ubytování na další dva dny, které je pět minut od místní největší pláže. Potřebuju se ještě trochu poválet na pláži, než pojedeme dál. Mara na to válení moc není, proto se ujistil, že na našem novém ubytku je rychlý internet 😀

Jelikož jsme spolu přesně rok a půl, tak jsme si večer vyrazili z kopýtka a dali si v místní pizzerii couple menu 😀 Už jsem vážně potřebovala trochu „evropské“ stravy a moc jsem si to užila. Mara to tak podle mě nemá. Když jsme minule řešili, na co máme chuť, já jsem řekla nějaký naše český jídlo, Mara si dělal pomyšlení na Bun Cha 😀

Jo a sehnala jsem zde roztok na čočky, což jsem myslela, že se mi nikdy nepodaří. Tímto oficiálně prohlašuji, že se tu dá sehnat skoro všechno 😀

Dnes nám celý den svítilo slunce. Všechno tu najednou vypadalo tak nějak líp, tak nějak hezky 🙂

Ráno jsem prohlásila Světlanu s Kateřinou oficiálně za nezvěstné a smířila se s tím, že už je nikdy neuvidíme. Dopoledne jsem uklízela a Marek sekal trávu. Spálil si krk do neskutečné barvy. Takovej medium rare steak. Já jsem si při uklízení chytla malinký mládě ještěrky. V rukách jsem ji šla ukázat Markovi a v hlavě už mi jela představa o Leně a její nové kamarádce ještěrce, kterou si ochočila a nosila ji na rameni. Když jsem ji ukazovala Markovi, bláznivě se ji pokusil pohladit. Ještěrka samozřejmě vyskočila a už jsem ji nikdy neviděla. Tím skončila moje pohádka o Leně a ještěrce.

Taky nutno dodat, že jsem včera cvičila ( asi po 3 měsících) a moje tělo vůbec nechápe, co se to stalo. Když si chci sednout, tak se podepírám rukama, kde jen to jde, protože stehna mi dávají nejvíc najevo, že se jim to, co se včera stalo, vůbec nelíbí. Potřebovala bych na stranách nějaký držáky, jak mají vozíčkáři na záchodech 😀

Odpoledne jsme vyrazili na Cenang pláž, nejznámější a největší pláž na ostrově. Příjemně foukal vítr a voda byla skvělá. Vodili jsme se za ručičky po pláži, hledali mušle a krabíky, procházeli se vodou při západu slunce, no prostě romantika jako blázen. Po setmění jsme se vydali na night market, který byl jednou tak velký jak ten minulý. Ochutnali jsme, co se dalo. Čerstvý mangový džus, placky s kuřetem na indický způsob, různá masa na špejli, durian se sticky rice a kokosovým mlíkem. Až na jednu nějakou masovou kuličku bylo všechno neskutečně dobrý.

Když jsme dorazili zpět na pokoj, čekalo mě po tomhle božským dni ještě jedno překvapení. Měla jsem ještěrčí hovno na posteli 😀 Normálně bych z hovna na posteli asi moc radost neměla, ale tohle mě velmi rozveselilo. Jsou tady, holky moje 😀