V neděli večer jsme vyrazili za Pítrem na farmu. On i jeho zaměstnavatelé Mark a Jane nám řekli, že v tuto chvíli pro nás bohužel žádnou práci nemají, ale pokud bychom měli zájem, můžeme tam přespat a ráno se jít podívat, jak třídí ovečky. Vzali jsme je za slovo a nastavili budík na šestou na ráno. V sedm už byl slyšet rázný zvuk stovek ovcí naháněných z kopců. Čekali jsme s Pítrovým synem u ohrad a koukali na ohromující příchod osmnácti set bečících chomáčků. Mimochodem Pítruv syn vypadal trochu jako hezčí princ Harry, což tady vypadá půlka novozélandské populace.
Po příchodu oveček jsme chvíli jen koukali za ohradou, jak takové třídění probíhá. Ovce jsou postupně naháněny do menších ohrad a nakonec prochází úzkou uličkou, kde se dělí matky od mláďat a také musí rozdělit mladé kluky a holky. Kluci jedou rovnou na maso, holky se myslím prodávají. Po nějaké chvilce jsme byli zapojeni do práce a naháněli ovce z větších ohrad do menších. Byla to veliká zábava. Běhala jsem celý ráno za ovcema jak potroublá, ale moc mě to bavilo. Chápu, že každej farmář tu má aspoň 4 naháněcí psy, jelikož ti udělají všechnu práci za něj 😀 Navíc na těch psech bylo jasně vidět, že je jejich práce baví. Když měli chvilku, kdy nebylo potřeba nahánět ovce, přiběhli se k někomu nechat podrbat za ušima. Po roztřídění jsme si dali s Mark a Jane kafe, rozloučili se s Pítrem a pokračovali dál.
Chtěli jsme vyrazit do Kaikoury, ale to bohužel po posledním zemětřesení není tak jednoduché. Do Kaikoury je sjízdná pouze jedna silnice, kterou se vede jedenkrát denně konvoj a na ten se člověk musí zaregistrovat online den předem. Po registraci na konvoj jsme celé odpoledne odpočívali v autě. Byli jsme uhonění od oveček a stejně bylo celé odpoledne hnusně.
V úterý ráno jsme dojeli do Kaikoury. Zemětřesení tu opravdu zanechalo následky. Země se tu zvedla asi o dva metry, což jde nejvíce vidět u pobřeží. Z oblíbené turistické destinace se stalo tak trochu město duchů. Po příjezdu jsme byli oslavováni několika lidmi, že jsme první turisti, které vidí po několika týdnech. Odpoledne jsme si zajeli k tulenímu výběžku a pozorovali tuleně, jak se tu válí na kamenech, spí, občas se unaveně protáhnou, převalí na druhej bok, trošku si pomlaskají a spí dál. Našli jsme s Marou určitou podobnost mezi mnou a těmito zvířaty 😀 Rázem se stali jedněmi z top 10 mých oblíbených zvířat.
Ve středu jsme měli domluvené plavání s tuleni přes jednu místní agenturu. To se bohužel nekonalo, jelikož na to nebyly dobré podmínky. Vyjeli jsme si alespoň na místní zvířecí farmu a kamarádili se se spoustou zvířat. Lamy, prasata, husy, slípky, oslík, jelen, poník, kozenky, ovečka, psi, ti všichni se s námi za menší pamlsek rádi kamarádili 😀 Navíc zrovna probíhalo stříhání lam, což bylo velmi zábavné, neboť po ostříhání jedné z nich ji ostatní lamy nepoznaly, takže si musela znovu sjednávat respekt, aby jí ostatní neotravovaly 😀 Dokonce jsme se dozvěděli, že mezi sebou mají některé lamy své nejlepší kamarády, takže když byla odvedena druhá lama na sestřich, její nejlepší kámoš stál celou dobu u plotu a brečel, dokud ji nepřivedli zpět.
Po obědě, který jsme si uvařili u pobřeží s krásným výhledem na moře, jsme si šli zaběhat. Je super, jak vás každý z auta zdraví, usmívá se na vás a mává, když si tu jdete zaběhat.
Večer jsme se šli opět projít podél pobřeží, jestli neuvidíme nějakého modrého tučňáka. Občas se tu prý objeví a my jsme den předtím taky jednoho objevili, bohužel ale ležel u silnice a byl mrtvý. Když je tu jeden, musí tu být i další. Objevili jsme pouze odpočívající tuleně, ale viděli jsme tak krásný západ slunce, že jsem na tučňáky na chvilku úplně zapomněla.
