Den dva

První naší položkou tohoto dne byla návštěva místní tržnice, kde jsme měli v plánu nakoupit rozmanité druhy zdejšího ovoce. Leně se totiž minulou noc neudělalo uplně dobře, a tak ovoce měla být „sázka na jistotu“ 🙂

Mangosten - lahodný a sladký - doporučujeme
Mangosten – lahodný a sladký – doporučujeme
Tyhle nudle jsem jedl z igelitového sáčku - připadal jsem si velice thajsky
Tyhle nudle jsem jedl z igelitového sáčku – připadal jsem si velice thajsky

 

Sbírka úlovků z tržíště. Teda kromě Leny, tu už jsem si tam přivedl
Sbírka úlovků z tržíště. Teda kromě Leny, tu už jsem si tam přivedl

U mě vyhrálo mango, Lena si nejvíce pochutnala na smradlavém a mazlavém durianu 🙂

Na cestě z tržiště Lena potkala zdroj nekonečné pohody a radosti
Na cestě z tržiště Lena potkala zdroj nekonečné pohody a radosti
Velice thajská dlouho-ocasá loď (long-tail boat). Výhoda pro motor - nepřijde tolik do vlhka. Nevýhoda pro všechny okolo - řve a smrdí
Velice thajská dlouho-ocasá loď (long-tail boat). Výhoda pro motor – nepřijde tolik do vlhka. Nevýhoda pro všechny okolo – řve a smrdí

Po návštěvě tržnice nás čekal chrám svítání. Shodli jsme se, že je aspoň trochu zajímavej. Na rozdíl od ostatních uplně stejně vypadajících posvátnejch budov.

Temple of Dawn (Wat Arun)
Temple of Dawn (Wat Arun)
Jak se má člověk usmívat na selfietyčku?
Jak se má člověk usmívat na selfietyčku?

Tento chrám získal dalších pár bonusových bodů i za příjemnou udržovanou zahradu a nápadité záchody.

Chrámové WC - vkusná dekorace vpravo, kus chrámu vlevo
Chrámové WC – vkusná dekorace vpravo, kus chrámu vlevo

I tenle autobus má větší charisma než ty
I tenle autobus má větší charisma než ty

Po chrámu jsme si jako další místo ke konzumaci nakoupeného ovoce vybrali park.

Byl plný sportovců (dokola vedla běžecká trať). Konalo se i hromadné předvičování a různě podivuhodné sporty.

Borce na konec vyhrává pán v červeném tílku
Borce na konec vyhrává pán v červeném tílku

Park nás zaujal rozmanitou zvířenou. Přeci jenom ty všude přítomné psi a kočky se člověku rychle přejí (haha).

Vylezla na list z vody nebo na něj skočila z břehu? Vybrala si schválně list srdíčkovitého tvaru? Jak to, že jí ještě nikdo neulovil(ano, na tržišti byla i sekce s polomrtvými žábami)? A proč je u této fotky tolik otázek?
Vylezla na list z vody nebo na něj skočila z břehu? Vybrala si schválně list srdíčkovitého tvaru? Jak to, že jí ještě nikdo neulovil(ano, na tržišti byla i sekce s polomrtvými žábami)? A proč je u této fotky tolik otázek?

Páni v letech hráli něco jako hakys. Akorát míč nebyl textilní. A dost si to dávali. Pán v rudém tričku zrovna umně nakopne míček za zády a navíc ho tím přesně nasměruje na kolegu. Několikrát po sobě.
Páni v letech hráli něco jako hakys. Akorát míč nebyl textilní. A dost si to dávali. Pán v rudém tričku zrovna umně nakopne míček za zády a navíc ho tím přesně nasměruje na kolegu. Několikrát po sobě.

Dostal jsem od mámy rozkazem, abych fotil víc zvířat a míň jídla. Proto jsem byl moc rád, když se objevil tenle ještěr. Ještě teda mohl trochu líp zapózovat, ale co už.

Trošku větší ještěrka, než jakou jsme normálně zvyklí potkávat v parcích
Trošku větší ještěrka, než jakou jsme normálně zvyklí potkávat v parcích

Po parku jsme si to namířili rovnou zpátky na hostel, abychom si trochu odpočali a mohli se vydat brouzdat noční Khao San Road.

Shodli jsme se na společné chuti na curry jídle – nudlí už bylo dost. Po zevrubném porovnání všech jídelních lístků v perimetru jednoho kilometru od Khao San Road jsme se usídlili v The Macaroni Club. Toto místo jsem si zkusil již při mé minulé návštěvě Bangkoku před dvěmi lety porcí zapáleného kuřete. Nutno říct – i curry tady mají výborné.

A teď už šupky hupky do postele. I na zítra máme velké plány. Jestli teda vstanem nějak normálně 🙂

Cesta a první den

Po příletu na letiště Schiphol v Amsterdamu jsem se rozhodla, že si musím dát burger u Mekáče. Je to tradice 😀 Když Mara dospával třídenní rozlučku, šla jsem se po něm podívat. Prošla jsem celej prašivej Schiphol tam a zpátky, ale nic jsem nenašla. Zarytě jsem Marovi tvrdila, že musíme vyjít ven, protože v areálu není. Byla jsem k nezastavení a odmítala jsem se smířit s myšlenkou, že jsem ho nedokázala najít. Za východem nám milý pán na informacích sdělil, že McDonald‘s je pouze ve vnitřním areálu a musíme projít přes letištní kontrolu. Již při příchodu ke kontrole na tabuli svítila upomínka, že čekací doba na kontrolu je 25-30 minut. Hned za rohem jsme uviděli nekončící frontu lidí, kteří měli stejný směr jako my (beztak i do toho neobjevitelnýho Mekáče). Mara se mi smál, že mám provinilej výraz, jak když pes kouká na pána poté, co rozkousal celej gauč. Nakonec jsme ho našli ( Mara ho našel) a po téhle hodinové bojovce jsme se vítězoslavně nadlábli. Pokud někdy poletíte přes Schiphol a budete mít pár hodin na přestup, zkuste ho najít. Je to taková bojovka na zkrácení dlouhé chvíle.

Samotný let probíhal nezáživně. Čtení, filmy, spánek, jídlo a věčný přehazování nohou. Holt jsou ty sedačky dělaný spíš na lidi menšího vzrůstu, takže jsem neustále kopala jak do Mary, tak do Brita z druhé strany, který si však nechal tak 13x přinést skleničku červeného vína, takže nevypadal, že by ho moje noční okopávání nějak obtěžovalo.

Ráno v 7 jsme dorazili do Bangkoku, kdy však náš čas byl druhá ráno a byli jsme oba dost mrtví. Pršelo! Po příjezdu na hostel jsme po menším šlofíčku vyrazili do víru velkoměsta. Dneska jsem si velmi rozpomněla na loňskou Indonésii, kdy každej je sice hroznej kámoš, ale stejně se tě snaží trochu ojebat. Za oběd jsme zaplatili na naše cca 300, což je na místní poměry velkej peníz, neboť ceny nebyly nikde napsané a my se na ně naivně nezeptali předem. Místní obchodníček nám naúčtoval tak dvojnásobnou cenu, ale v tu chvíli jsme s tím už nemohli nic udělat. Na křižovatce si nás odchytil místní tuktukář Šai, který nám přislíbil prohlídku města tuktukem (takové menší vozítko pro tři). Bohužel nám nebyl schopen nic říci k památkám, takže když jsem se zeptala, co je to za chrám a jestli by nám mohl říct něco k historii, řekl mi, že je to chrám a ať si jdu dělat fotky. Dovezl nás do cestovky, ať si jdeme koupit nějaké výlety, z čehož určitě dostává nějaký podíl. Dokonce náš dovezl do místního krejčovství, kdy nám vysvětlil, že pokud tam vydržíme 15 minut, dají mu Coca Colu a benzín, tak ať to pro něj uděláme. Vydržela jsem tam přesně 6 minut, kdy nás pan krejčí přesvědčoval o tom, že si Mara musí nechat ušít oblek. Už ho vidím, jak tu ve 30 stupních a dešti běhá v obleku na míru. Od té chvíle byl pro mě tuktukář odepsanej. Místní buddhistické chrámy mě moc nenadchly. Ta červená barva společně s všudypřítomným zlatem je prostě hroznej kýč. Každopádně sochy stojícího Buddhy a šťastného Buddhy byly ohromné a stály za to. Nakonec jsme se šli projít podél řeky, s místníma se schovávali před dešťem a dali si nudle s kuřecím masem, tentokrát již za normální cenu.

Intro

Jednoho krásného květnového odpoledne roku 2015 mě moje nejskvělejší kámoška Bára K. vzala pozvala na grilovačku. Toho dne se začal vyprávět společný příbeh Cilfa a Leny.

O pět měsíců později (listopad 2015) jsme se k sobě sestěhovali a začli vymejšlet, co dál. Společné vycestování se zdálo být ideální a roční working holiday (WHS) vízum na Nový Zéland ještě ideálnější. Navíc skvělý timing – s hodně štěstím víza obdržena v březnu 2016 a odjezd naplánován na září 2016.

Letět přímo na kiwi ostrovy nám přišlo škoda, a tak jsme si na přestup v Bangkoku vzali dva a půl měsíce s plánem podívat se po jihovýchodní Asii.

A zde začíná náš Ze(v)landí deníček 🙂

P.S. A co že to chcem dělat na Zélandu? Koupit auto (větší s matrací na spaní), během pár měsíců procestovat oba ostrovy a pak si najít práci a zkusit před návratem našetřit pár peněz. Takovej je plán, ale jestli chcete vědět, jak to skutečně všechno dopadne, tak nás tu sledujte 😉

P.P.S. Pokud žijeme moc pomalu a máte snad krátkou chvíli mezi jednotlivými příspěvky, můžete se mrknout na naší minulou cestovatelskou tvorbu: