Ze(v)landujeme

Tak je to už přes týden, co jsme se odstěhovali od Mexičanky. Díky bohu, že jsme odtamtud vypadli. Byla to už strašná ponorka. Teď bydlíme na severu Aucklandu v Browns Bay. Jsme  tu teď přechodně na 14 dní ubytovaní přes Airbnb a v neděli se bude konat snad již finální stěhování do malého domečku, který budeme mít sami pro sebe. Ten byl totiž volný až od konce června, ale my už jsme chtěli vypadnout od Mexičanky a taky aby Mara nemusel dojíždět tak daleko do práce. S pokojem jsme si dost polepšili. Máme velký prostorný pokoj s vlastní koupelnou v třípatrovém domě, kde bydlí čínská paní domácí se svým synem. Oba jsou moc milí a vstřícní. Ovšem opět nelze opomenout ten šílený zvyk, který mají snad všichni Asiati společný – mlaskání. Takže společnému stolování tu rozhodně neholdujeme.

Jsem moc ráda, že jsme vypadli z centra. Tady je spousta zeleně a na pláž je to pár minut.  V neděli po nastěhování jsme byli s Marou na obhlídce okolí a objevili jsme malinkatý ostrůvek, na který se dá při odlivu dojít. A pokud nejste připosraní (jako jsem byla já), dá se na něj i vyšplhat. Mara mi názorně předvedl, jak snadno se dá nahoru dostat. V půlce se mi rozklepaly kolena a řekla jsem, že dál nejdu. Musel za mnou slézt zpátky dolů a jistit mě zezadu 😀 I tak to považuji za neskutečný výkon a připadám si jako ostřílená amazonka.

Přes týden se toho moc neděje. Mara chodí do práce a já jsem poctivá hospodyňka. Práci se mi stále nepodařilo sehnat. Browns Bay je sice pěkný místo, ale s prací tu na mě bohužel nikdo nečeká. Já se ale nevzdávám a hledám dál. Někde mě prostě vzít musí 😀

Minulý víkend jsme vyrazili se Zuzkou a Ondrou na procházku u pláže Piha. Je to vyhlášený místo pro surfaře a bohužel se taky proslavilo tím, že v posledních pár letech tam zmizely dvě holky úplně beze stopy. Jojo, ani Zéland není stoprocentně bezpečný. Každopádně my jsme nikam nezmizeli a užili jsme si super výlet, který se díky všudypřítomnému bahnu stal napůl bojovkou. Celou cestu jsem si dávala pozor, abych se nevymáchala v bahně. Na konci cesty u potoka jsem si při mytí pohorek čupla. Samozřejmě jsem se zadkem opřela o patu pohorky, takže jsem si rozmazala bahno z boty přesně mezi půlky a na těch černých legínách to vypadalo, jak kdybych si solidně ukákla. Snažila jsem se to zoufale otřít vodou z potoka. Mara mi tvrdil, že to není vidět. Lhal.

 

 

Musím se s vámi podělit o můj dnešní zážitek. Marek v pracuje v budově, kde se nachází veterinární klinika. Jedna z asistentek mu řekla, že tam ošetřovali zraněného tučňáka. Bydlí tu v okolí jedna starší dáma, která má záchrannou stanici pro tučňáky a každý den je chodí k moři „venčit“. Při odlivu se na pobřeží vytvoří malá jezírka, kam je vypustí a její hlídací pes tam pase místo ovcí tučňáky. Paní mu pomáhá podběrákem na ryby, kterým je udržuje v jezírku, aby jí neutíkali pryč. Dneska jsme se vyrazili na toto venčení podívat. Přijely dvě starší dámy a vytáhly z kufru auta malý piknikový košík. Vůbec by mě nenapadlo, že v tom košíku bude pět modrých tučňáků. Mara je nesl k jezírkům, protože takový piknikový košík s pěti tučňáky se pronese 😀

U jezírka nastal pro tučňáky letový režim. Jedna z dam je začala tahat z košíku a házet do vody, aby se trochu očvachtali a užili si slanou vodu. Moc se jim tam nelíbilo a snažili se utéct ven. Tam přišel na řadu podběrák, kterým docela obratně házela tučňáky zpátky. Jsou hrozně zábavní, protože jim to plávání moc nejde. Jednoho z nich prý když byl malinký klovl racek do hlavy a on je teď postižený. Chodí převážně pozpátku a plave jen s hlavou nahoře. No mrkněte na video, jak to jejich plavání vypadalo.

Jedna z dam spatřila mé nadšení a na konci, při jejich výlovu mi dala jednoho tučňáka do náruče. No co vám budu povídat, byl to totální rauš. Jsou naprosto boží.

Nakonec je posbíraly a našupaly je zpátky do piknikového košíku, který Mara zase poctivě odnesl k autu. Chodí tam takhle každý den, pokud není špatné počasí. No myslím, že venčení tučňáků se teď stane mým pravidelným koníčkem.

Už přes týden bydlíme v našem novém domečku. Je to tu super a musím uznat, že je fakt paráda bydlet sám 😀 Na spolubydlení už jsme prostě asi staří. Je to malinký domek, ale pro dva lidi je to víc než dostačující. Máme k dispozici ložnici se šatnou a velikou prosvětlenou kuchyň s obyvákem, ze kterého se jde na terasu a na zahradu. Domeček má ještě jeden pokoj, takovou pracovnu, kterou si ale majitelé zaplnili věcmi, co jsme tu nepotřebovali a zamkli ji. Jako velké plus považuji mini topení v šatně, které udržuje oblečení v suchu, jelikož ta vlhkost je tu opravdu neskutečně vysoká. Za 14 dní přes Airbnb jsme pochopili, že bez topení tu opravdu člověk neví, co to je suchý kus oblečení. Když jsem tam dala večer sušit oblečení vyždímané z pračky, tak bylo ráno víc mokré než večer.

 

Jelikož máme u domečku sympatickou zahrádku i s kurníkem a výběhem pro slepice, rozhodla jsem se této situace využít a pořídit si tři slepičky. Majitelé se slepic před odjezdem zbavili, ale dovolili mi si sem pořídit vlastní, takže to byla veliká radost. Koupila jsem si klasický hnědky, co jsou u nás ve velkochovech. Mají šest měsíců a už pravidelně snáší. Koupila jsem je od nějaké Asiatky na netu, co má organickou slepičí farmu. Ta mi je dovezla do centra Aucklandu a předala mi je před nóbl kasinem, což mě trochu pobavilo. Doma jsem je zkontrolovala a zjistila jsem, že mají vícero druhů breberek. Byly chovaný ve volném výběhu, takže chápu, že se to může stát, ale člověk by je měl zkontrolovat než je někomu prodá. Celý večer jsem strávila studiem čmelíků, slepičích vší a dalších parazitů a hledala nejlepší způsob, jak se jich zbavit. Holky zůstaly přes noc v krabici v garáži. Přiznám se, že mi jich bylo líto, ale šlo jen o jednu noc. Ráno jsme s Marou vyrazili do obchodu pro žrádlo, seno a DE pudr. Jsou to vlastně namleté schránky korýšů a má to fungovat tak, že to ty breberky vysuší k smrti. Jak můžete vidět na videu, tak jsem holky opudrovala velmi precizně a prášilo se z nich ještě další den. Hned po přepudrování jsem je vypustila do kurníku a za pár hodin i do ohrady. Holky se tam rychle rozkoukaly a během chvilky se jim podařilo z ohrady utéct. Další minimálně hodinu jsem strávila výrobou pevnosti Boyard, kterou už holky jen tak nepřekonají.

Během dvou dnů už mi snesly čtyři vajíčka. Asi si dokážete představit mojí radost z prvního nalezeného vajíčka. Ostatně stejná radost byla s každým dalším. Pár slavnostních výskoků, informování Mary se slavnostní ukázkou, fotodokumentace a chlubení se na FB 😀

Dneska jsem s nimi strávila asi hoďku v ohradě, abych se je naučila rozpoznávat. Jednu už rozeznám, je větší než ostatní a má jiný hřebínek. Jmenuje se Alfa. Je to totiž alfa slepice ve slepičí hierarchii. Slepice mají klovací řád. Alfa slepice může klovnout všechny ostatní slepice. Další slepice může klovnou všechny ostatní slepice kromě alfy. Takhle to jde až k té poslední šikanované chudině, kterou můžou klovnout všechny, ale ona nemůže klovnout nikoho. No a já už jsem vypozorovala, že v tomhle hejnu je Alfa tou na vrcholu žebříčku. Ty zbylé dvě jsou menší a skoro stejné, takže mi bude trval dýl, než se naučím je rozeznat.

Moc mě baví moje farmářské začátky a doufám, že mi to vydrží

To video je zbytečně dlouhý, stačí vám prvních pár vteřin, kde vidíte, jak ji posypávám a prohlásím svůj inteligentní komentář, že můžu dát tu slepici hlavou vzhůru.

Tak jsem si vám děcka našla práci. A ne jen tak ledajakou.

Původně jsem měla nastoupit do kavárny, pěkně na poloviční úvazek, každej den od sedmi do dvanácti. Všechno bylo slíbený a domluvený. Po dvou týdnech mi zavolala koc, za kterou jsem měla nastoupit. Ruská blondýna Olga. Řekla mi, že se situace změnila, že ona se asi vrátí, takže já můžu nastoupit za další dva týdny a pouze na měsíc. Taky by mi to neplatila oficiálně, ale na ruku, protože platit mě oficiálně přece na měsíc nemá smysl. Nejvíc mě nasrala její následná otázka: Are you happy about it? No ty kráso, v hlavě mi jela hromada odpovědí na tuto otázku, ale žádnou tu z mravnostních důvodů nemůžu zveřejnit 😀
Řekla jsem ji, že o tomhle musím popřemýšlet, že nic z toho, na čem jsem se s majitelem domluvila již očividně neplatí, a tak si to musím nechat projít hlavou. Vyšla jsem ven totálně vytočená. Přišla jsem podvedená a chtělo se mi brečet. Šla jsem směrem k pláži a povídala Marovi do telefonu, co jsem to zrovna potkala za – teď přijde sprosté slovo – kundu. V tu chvíli mě oslovil pán, jestli mám chviličku. V duchu jsem děkovala bohu, že tu nikdo neumí česky. Pán mi řekl, že mě viděl v kavárně u pohovoru, že očividně sháním práci. On je veterinář a zrovna hledají na kliniku sestřičku. Smutně jsem mu oznámila, že to je sice skvělá pozice, ale já na to nemám vzdělání. Vysvětlil mi, že na NZ není potřeba mít školu na to být zdravotní sestrou a pokud mám ráda zvířata, že můžu dojít další den na pohovor. Zvesela jsem mu oznámila, že miluju zvířata a na pohovor určitě přijdu. Ordinaci má v Browns Bay – to je to, kde bydlíme. Když mi oznámil i tuto informaci, radostí jsem si poskočila. Jestli tohle nebylo znamení z hůry, tak už nevím co 😀
Další den jsem došla na pohovor a následující pondělí mi volali, že mě berou. No radost to byla veliká. V úterý jsem běžela rychle podepsat smlouvu, aby se mnou taky nevypekli 😀
Teď už to je přes týden, co tam pracuju. Je to dost náročný, protože se denně učím milión nových věcí, dva milióny nových slov a trilión postupů. Každopádně mě ta práce baví a jsem moc ráda, že to takhle dopadlo.

Jinak moje farmářský začátky nejsou zrovna úspěšný. Slepice nejen, že mají vši i poté, co jsem je třikrát přepudrovala, ale navíc dostaly rýmu, takže mají furt plnej nos a trochu chraptěj a taky mi tu nejslabší začaly šikanovat a trhat jí peří. Četla jsem, že jim chybí maso, když tohle dělají. Včera jsem jim šla v noci s čelovkou lovit na zahradu slimáky. Když jsem jim tam ráno vítězoslavně přinesla misku slimáků, tak si jedna zobla, slimáka vyplivla a podívala se na mě jakože co jim to tam nosím za hnusy. Zbytek slimáků se rozeběhl zpět do našeho salátu. Jedinej úspěch je, že už se nechají hladit, občas i dobrovolně 😀

Mara se má taky fajn. V práci to asi jde docela dobře. Včera došel s tím, že s kolegama hráli hru, kdo dokáže na co nejdelší dobu zadržet dech 😀 Prostě nabitej pracovní program. Já jsem taky dnes hrála hru na zadržení dechu, když jsem v práci uklízela kočičí bobek 😀

 

Poslední dobou není moc co psát na blog. Chodíme do práce a nic moc se neděje. Já jsem celý týden chodila domů kolem půl osmé, takže jsem vždy jen upadla na gauč a odpočívala u knihy nebo seriálu.

Minulý týden jsme tu měli sedánek se Zuzkou a Ondrou. S Ondrou jsme pili víno. Dopadlo to tak, že Ondra si dal tak dvě deci a já dopila zbytek lahve. A nebyla jsem ani moc na mraky. Co se v mládí naučíš… 😀

Další den jsme si udělali odpolední výlet na Mount Eden. Prvně trošku po nákupech, pak na naše oblíbený Malajský jídlo Chicken Laksa, po jídle na vyhlídku a nakonec na cheesecake do doporučené kavárny. Krásnej den 🙂

Mám pár slepičích novinek. Holky moje byly nějaký nemocný. Teklo jim z nosu a pořád pšíkaly. Nechala jsem si od mýho veterináře napsat antibiotika, tak jim je už 4 dny míchám do pití a vypadají líp. Akorát teď nemůžeme tři týdny jíst vajíčka. Kdybych měla spočítat, za jak dlouho se nám holky vyplatí co se týče vajíček, trvalo by to tak dva a půl roku 😀 [než se nám vyplatí, néé spočítat, pozn. redaktora :-)]

Taky se mi  bohužel mezi nimi rozmohl ten klovací nešvar. Dvě se spikly proti té nejslabší a dávají jí těžkou šikanu. Pouštím je co nejvíc i mimo výběh, dávám jim hromadu masa, ale nic nepomáhá. Škubou jí peří večer v kurníku, když se jdou se setměním schovat. Má už chudina úplně holej krk. Přemýšlím, jestli ji nevybuduju nějakej provizorní kurník z krabice, ale mám strach, že jí tam přes noc bude samotné zima. Nikdy by mě nenapadlo, že může být takových problémů s třema slepicema 😀

Jinak sem hážu video, který jsem po třičtvrtě roce dosestříhala. Je to druhý video z Thajska. První byl jen Bangkok, tohle je zbytek Thajska. Není to zrovna kvalitka, ale dá se na to podívat 🙂 Za rok sem hodím video z Vietnamu 😀