Ze(v)landujeme

Ráno jsem nemohla dospat. Řešili jsme s Marou otázku, zda zůstat v parku nebo hned zítra odletět, jelikož tady sluníčko jen tak neuvidíme. Příjezd byl velkým rozčarováním, ale člověk to po několika hodinách přestane vnímat a to počasí tak nějak příjme. Ostatně jsme se s Marou shodli, že co by to bylo za deštný prales bez pořádného deště. Bez něj by to vlastně byl nudnej zážitek 😀 Po snídani jsme vyrazili do národního parku Khao Sok na vlastní pěst. Bez průvodce jsou možné dva treky, které jsme zvládly za jeden den. První byl po široké cestě, taková pohodová procházka, kde kolem nás poletovala hromada motýlů, občas proběhla nějaká ještěrka nebo zevlil pavouk a při cestě zpět jsme potkali opičí rodinku, která se na nás přišla s nadšením podívat. Přímo v parku žijí divocí sloni, kteří však k těmto veřejným cestám moc nechodí. Druhý trek byl už trošku větší divočina. Za celou dobu jsme bohužel neviděli žádná zvířata kromě pijavic. Těch jsme za to viděli požehnaně. První setkání bylo na mém prstu u ruky, když jsem při výstupu na nějaké vyvýšenější místo sáhla na zem. Myslela jsem si, že se jedná o kus mokré trávy nebo klacík, ale když se scvrkla a znovu natáhla, v hlavě mi začalo blikat červené světlo. Při pokusu o odcvrknutí se mi akorát nalepila na druhý prst. Těchto pokusů proběhlo asi pět, než mi došlo, že tudy cesta nevede. Celá tato situace byla provázena mým hysterickým křikem. Nakonec se moje dvě mozkové buňky chytly za ruce a já si prst otřela o strom, aby se pijavice nalepila jinam. Další jsme pak měli již jen na botách, ponožkách a kalhotách. Naštěstí jsme je vždy našli včas a žádné se nepodařilo se přisát. Po nějaké době se je Mara naučil už docela obratně odstřelovat klacíkem. Už kolem jedenácté dopoledne začalo vydatně pršet, takže během odpoledne jsem byla úplně promočená – pláštěnka nepláštěnka. Je tu 100% vlhkost vzduchu, takže když si tu večer dáte sušit vlhké tričko, ráno bude víc mokré než večer (moje včerejší zkušenost). Rozhodli jsme se, že nebudeme měkouši, a i přes nepřízeň počasí zkusíme dvoudenní výlet s přespáním na plovoucích chatkách na jezeře Cheow Lan. Tak nám přejte pěkný počasí a my vám dáme za dva dny vědět 🙂

P.S. Některé fotky jsou trochu zamlžené, protože jsem je fotila přes voděodolný obal na mobil, který se mi tu bohužel uvnitř trochu zapařuje :/

Budíček mi zazvonil v 5:45, takže tenle den byl špatně hned od samýho začátku. Sbalit věci, v 6:30 taxi do přístavu, v 7:00 odjezd lodí. Na lodi Lena spala (víte, jak ve filmech vždycky tu mrtvolu přikryjou, aby se na ní ostatní nemuseli koukat..)

A já koukal na předstahovaný videa na youtube. Když jsem se šel projít a nakouknul jsem přes zábradlí, jak naše velká loď svojí rychlostí dělá obří vlnu, vítr mi odnesl kšiltovku. Tak jsem pro ní skočil a pak mi trvalo několik hodin, než jsem doplaval zbylých pár kilometrů na pevninu. Mezitim se Lena probudila a když mě na celé lodi nenašla, začla hrozně vyvádět až se na ní muselo vrhnout pět Thajců, jenom aby jí dokázali dát sedativa. (až po tu ztracenou čepici je to bohužel pravda).

Taky bych se mohl zmínit, jaký jsme si dali skvělý jídlo na přestupu, ale přeci si nebudu kazit večer tou hroznou vzpomínkou. No, Lena si dala bílou omáčku s houbama. Až na to, že houby nebyly houby, ale plíce (či jiný tomu podobný vnitřnosti), kterých se ze strachu experimentovat před bezmála tří hodinovou cestou v autobuse ani nedotkla. Já jsem si objednal vepřové curry, ale chybně jsem odhadl paní prodavačku, která ovšem správně odhadla mojí turistickou barvu kůže, když mi schválně nedala omáčku, a já jsem si tak sám naložil dvakrát tolik omáčky, abych snad nepřišel o nějakou nezapomenutelnou chuť. Inu, opravdu na to jídlo nezapomenu. Ale spíš než kvůli chuti to bude kvůli té jemné pálivosti, kterou jsem ještě půl hodiny rozdejchával.

Tři běloši (já, Lena a Australan) a jeden Thajec se opravdu nevejdou na zadní čtyřsedačku v mikrobuse dimenzovanou pro hubený Thajce. Ano, takže jako sardinky bez hnutí více než hodinu. Naštěstí pak pár místních vystoupilo, tak se situace v mikrobusu trochu uvolnila. K tomu ještě přispěla Lena se svým vykřiknutým požadavkem na řidiče, že by potřebovala toilet. Nechtělo se jí to držet dalších 45 minut. Stejně tomu pořád nerozumim. Vždyť přece byla těsně před odjezdem mikrobusu. Něco jako před hodinou a půl. To je délka průměrnýho filmu 🙂 Přibrzdili jsme jí na nejbližší benzínové stanici.

Khao Sok je prý nejdeštivější oblastí v Thajsku. Zdejší deštný prales by dokonce měl být starší než ten Amazonský.  V době našeho příjezdu panoval zrovna ohromný slejvák, a tak jsme byli moc rádi, když nás mikrobusem odvezli až k našemu ubytování. Jeli jsme sem s plánem zaplatit si dvoudenní tůru plnou krásné přírody a úžasného dobrodružství. Ale za současného deště a předpovědi bouřek na následujících 14 dní jsme si nebyli jisti, do jaké míry bychom byli schopni jednotlivé části tůry absolvovat a nechtělo se nám vyhodit zbytečně relativně dost peněz. Tak se zítra půjdeme podívat po okolí a eventuelně se rozhodnem, jestli si nedáme aspoň kratší jednodenní tůru.

Přál bych vám zažít to noční ticho. Ani by vám nepřišlo, že je všude okolo prales.

Aspoň, že nemusim používat repelent. Stačí, když se držim blízko Leny. Všichni komáři jdou totiž na ní 😀 A taky mě samozřejmě baví, jak kvůli tomu psychuje 😀

Dnešek byl den plný zážitků. První zastávkou byl chrám Wat Khao Tam. Zastavili jsme u něj čistě náhodou, o to větší to pro nás bylo překvapení. Chrám je postaven na kopci s nádhernou vyhlídkou na moře. To místo má takovou zvláštní, klidnou atmosféru a moc se nám tam s Markem líbilo. Dokonce jsme se rozhodli si na chvilku zameditovat. Ostatně zde nabízí možnost dobrovolnictví, kdy pobyt na místě je zdarma, ale každý den má přesný řád (vstáváte ve 4 ráno) a celý pobyt se mlčí. Tuto možnost jsme zavrhli, jelikož po jednom dni mlčení by mi pravděpodobně praskla hlava. U chrámu jsme viděli volně se potulující opičky. Okamžitě jsem na ně začala mluvit opičí řečí, ale obě se na mě jen otráveně podívaly a odešly. Nenápadně jsem podotkla, že se zde mluví pravděpodobně jinou opičí řečí než kterou vládnu, načež mi Mara sdělil, že se jim spíš nelíbí můj brněnský přízvuk 😀 Cestou z chrámu jsme se náhodou naskytli u krmení slonů, což byl pro mě největší zážitek dne. Koupili jsme si dva košíky banánů a obdivovali, jak si je umí sloni házet chobotem přímo do pusy. Po cestě jsme se stavili u vodopádu Than Sadet, který je jediným vodopádem, ve kterém je voda v průběhu celého roku. Při prvním pohledu to může být docela zklamání, jelikož se vlastně moc nejedná o vodopád, ale pokud se člověk vydá po velkých balvanech směrem po proudu, najde spoustu malých jezírek na koupání. Celý „vodopád“ měří tři kilometry. Nakonec jsme dojeli na pláž Haad Sadet, ráj klidu s nádherným okolím. Večer jsme opět zajeli na večerní market si dát dobrou večeři. Překvapuje mě, že tu žijí stovky toulavých psů, ale žádný z nich nevypadá, že by strádal. Dnes jsem si od večeře schovala kus kuřete s kostí, a když jsem ji šla slavnostně předat jednomu z přítomných psů, ohrnul nad ní nos. Můj dokonalý den byl završen nákupem sloníkových kraťasů, jediných široko daleko, do kterých jsem se vešla 😀

Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, abychom se vyhnuli polednímu vedru. No co myslíte? Stoupání po svých jsme zahájili v 11am a trvalo nám dvě hodiny dostat se nahoru. Tolik k polednímu vedru. Nějak nám ty rána nejdou.

A proč že se nám nepodařilo vyrazit dříve? Tak za prvý Lena je hroznej spáč 🙂 ale tentokrát za to spíš může píchnutá pneumatika. Jel jsem ráno do města pro vyprané oblečení a najednou jsem cítil, jak mi zadní kolo „plave“. Vrátil jsem se teda pomalou jízdou na hotel, kde jsem čekal, že mi to člověk z půjčovny opraví nebo jinak vyřeší. Kouknul na to, na hodinu zmizel a nic se nestalo. Bohužel tou dobou nebyl poblíž nikdo, kdo by mluvil anglicky, a tak jsem se spokojil s tim, že to snad zařídí nebo opraví. Jaká chyba. Po hodině se naše pneumatika neuzdravila, a tak jsem začal bejt trochu víc akční a že si s tim teda sám zajedu do města to nechat opravit. To už pána z půjčovny asi trochu vyděsilo, tak skočil pro novej předávací papír a dostali jsme jinou motorku. Samozřejmě si za píchlou gumu nechal zaplatit, ale co už. Tak jako tak by to šlo za náma.

Po malém ranním zdržení jsme se vydali na cestu. Ještě nakoupit svačinku a pro každého tři litry vody – nechtěli jsme nic podcenit. Zásoby jsme nakonec naplánovali moc dobře, vyšlo to akorát 🙂

Tenle motýl si naštěstí sedl. Vyfotit letícího motýla – nemožné. Vyzkoušeno za vás..

Samotný trek se dá vidět zaznamenaný zde na endomondo. Během dvou hodin výstupu jsme ušli tři kilometry, vystoupali 600 výškových metrů a vypotili hektolitry špatné fyzické kondice 🙂 Lena to měla ještě s bonusem, protože si na výstup vzala sloníkový kalhoty. Nedovedu si představit, jakým peklem ta holka prošla v DLOUHÝCH kalhotech. Cestou nahoru si je ještě roztrhla v rozkroku. Podezřívam jí, že to bylo schválně, aby měla aspoň trochu větrání.

Což nás přivádí k dalšímu problému. Mají tady spoustu tématického hezkého a vzdušného oblečení, akorát nic z toho velikostí na ženy normálního vzrůstu jako je Lena. Zatím každá návštěva trhu se stánky s oblečením u ní skončila někde mezi nasraností, zklamáním a chutí se zabít. Naštěstí se to dá docela dobře orálně léčit. Nejlíp funguje smradlavý durian nebo čerstvá voda z nezralého kokosu 🙂

Cestou zpátky z Khao Ra jsme se ještě stavili u jednoho vodopádu. S vodopády je tu ale teď potíž, protože období sucha. Upravený název vodopádu na fotce níže to krásně vystihl.

Po odpolední siestě jsme se vydali na večerní žrádelní market. Ukrutně pálivé mleté vepřové na půl se sladkokyselým kuřecím a makrela završené palačinkou s nutelou a banánem 🙂

Od centra města bydlíme zhruba dva kilometry a vlastně všude kam se člověk chce po ostrově podívat, potřebuje motorku. Takže si jí necháme i na zejtra (úterý), kdy tu máme zaplacenou poslední noc.

To už abychom začli plánovat, kam se podíváme dál. Tohle freestyle dovolenkování mě baví 🙂

Po dnešním výletu si Koh Phangan zlepšil reputaci. Ráno jsme si půjčili skútr a vyjeli na sever ostrova do části Chaloklum na Malibu beach, kde na nás čekal nádherně bílý a jemný písek, palmy, čistá voda a téměř prázdná pláž. Na oběd jsme si dali na pláži v restauraci grilovanou rybu a nudle s mořskými plody. Po těchto pár dnech mi přišlo, že už jsem ostřílený mazák a můžu jíst co chci. Dala jsem si ledový kafe a jídlo jsem nezapíjela slivovicí (jelikož jsem jí zapomněla v jiné tašce). Za hodinu jsem na nejhezčí vyhlídce široko daleko místo kochání se výhledem trávila neveselou čtvrthodinku na toaletě. Takže vám všem radím, pijte tu slivovici! 😀 Vyhlídka na vedlejší ostrov Koh Ma opravdu stojí za to. Nahoře na vyhlídce je bar s příjemným posezením a pohodovou atmosférou, kde u piva můžete sledovat západ slunce. Zpátky jsme jeli trochu cestou necestou, jelikož jsme si spletli odbočku, takže jsme to měli i s trochou adrenalinu. Po cestě jsme potkali i noční trh s jídlem, kam se vypravíme zítra, jelikož já jsem se ještě na žádné jídlo bohužel necítila. Mara se dnes jal zkoušet vodotěsnost přenosného repráčku a při prvním ponoru v bazénu se repráček utopil 😀 Tak snad do rána vyschne, aby se Marovi trošku zvedla nálada.

Bohužel s nahráváním fotek je to tu problém kvůli pomalému připojení, takže nahazuju jen pár foteček v menší kvalitě. Postupem času to napravíme.