Nové bydlení a farmaření

Už přes týden bydlíme v našem novém domečku. Je to tu super a musím uznat, že je fakt paráda bydlet sám 😀 Na spolubydlení už jsme prostě asi staří. Je to malinký domek, ale pro dva lidi je to víc než dostačující. Máme k dispozici ložnici se šatnou a velikou prosvětlenou kuchyň s obyvákem, ze kterého se jde na terasu a na zahradu. Domeček má ještě jeden pokoj, takovou pracovnu, kterou si ale majitelé zaplnili věcmi, co jsme tu nepotřebovali a zamkli ji. Jako velké plus považuji mini topení v šatně, které udržuje oblečení v suchu, jelikož ta vlhkost je tu opravdu neskutečně vysoká. Za 14 dní přes Airbnb jsme pochopili, že bez topení tu opravdu člověk neví, co to je suchý kus oblečení. Když jsem tam dala večer sušit oblečení vyždímané z pračky, tak bylo ráno víc mokré než večer.

Kuchyňka
Kuchyňka
obyvák
obyvák

terasa
terasa
záhonky
záhonky
chilli papričky
chilli papričky

avokádo
avokádo

 

pomeranče
pomeranče
citrónek
citrónek
Akorát Emil se nám nevejde do garáže. Aspoň je tam víc místa pro skútřík
Akorát Emil se nám nevejde do garáže. Aspoň je tam víc místa pro skútřík
Rybky
Rybky

Jelikož máme u domečku sympatickou zahrádku i s kurníkem a výběhem pro slepice, rozhodla jsem se této situace využít a pořídit si tři slepičky. Majitelé se slepic před odjezdem zbavili, ale dovolili mi si sem pořídit vlastní, takže to byla veliká radost. Koupila jsem si klasický hnědky, co jsou u nás ve velkochovech. Mají šest měsíců a už pravidelně snáší. Koupila jsem je od nějaké Asiatky na netu, co má organickou slepičí farmu. Ta mi je dovezla do centra Aucklandu a předala mi je před nóbl kasinem, což mě trochu pobavilo. Doma jsem je zkontrolovala a zjistila jsem, že mají vícero druhů breberek. Byly chovaný ve volném výběhu, takže chápu, že se to může stát, ale člověk by je měl zkontrolovat než je někomu prodá. Celý večer jsem strávila studiem čmelíků, slepičích vší a dalších parazitů a hledala nejlepší způsob, jak se jich zbavit. Holky zůstaly přes noc v krabici v garáži. Přiznám se, že mi jich bylo líto, ale šlo jen o jednu noc. Ráno jsme s Marou vyrazili do obchodu pro žrádlo, seno a DE pudr. Jsou to vlastně namleté schránky korýšů a má to fungovat tak, že to ty breberky vysuší k smrti. Jak můžete vidět na videu, tak jsem holky opudrovala velmi precizně a prášilo se z nich ještě další den. Hned po přepudrování jsem je vypustila do kurníku a za pár hodin i do ohrady. Holky se tam rychle rozkoukaly a během chvilky se jim podařilo z ohrady utéct. Další minimálně hodinu jsem strávila výrobou pevnosti Boyard, kterou už holky jen tak nepřekonají.

Během dvou dnů už mi snesly čtyři vajíčka. Asi si dokážete představit mojí radost z prvního nalezeného vajíčka. Ostatně stejná radost byla s každým dalším. Pár slavnostních výskoků, informování Mary se slavnostní ukázkou, fotodokumentace a chlubení se na FB 😀

Dneska jsem s nimi strávila asi hoďku v ohradě, abych se je naučila rozpoznávat. Jednu už rozeznám, je větší než ostatní a má jiný hřebínek. Jmenuje se Alfa. Je to totiž alfa slepice ve slepičí hierarchii. Slepice mají klovací řád. Alfa slepice může klovnout všechny ostatní slepice. Další slepice může klovnou všechny ostatní slepice kromě alfy. Takhle to jde až k té poslední šikanované chudině, kterou můžou klovnout všechny, ale ona nemůže klovnout nikoho. No a já už jsem vypozorovala, že v tomhle hejnu je Alfa tou na vrcholu žebříčku. Ty zbylé dvě jsou menší a skoro stejné, takže mi bude trval dýl, než se naučím je rozeznat.

Moc mě baví moje farmářské začátky a doufám, že mi to vydrží

hrabu si seno pro holky. Dostala jsem je zdarma, protože by to opadaný z balíků stejně vyhodili :D
hrabu si seno pro holky. Dostala jsem je zdarma, protože by to opadaný z balíků stejně vyhodili 😀
vybírám krmení. Chlapec byl trochu iritován mými nově nabytými google znalostmi o slepicích :D
vybírám krmení. Chlapec byl trochu iritován mými nově nabytými google znalostmi o slepicích 😀
vezeme je domů
vezeme je domů
začínáme se kamarádit
začínáme se kamarádit
tady holky bydlí
tady holky bydlí

To video je zbytečně dlouhý, stačí vám prvních pár vteřin, kde vidíte, jak ji posypávám a prohlásím svůj inteligentní komentář, že můžu dát tu slepici hlavou vzhůru.

Venčení tučňáků

Musím se s vámi podělit o můj dnešní zážitek. Marek v pracuje v budově, kde se nachází veterinární klinika. Jedna z asistentek mu řekla, že tam ošetřovali zraněného tučňáka. Bydlí tu v okolí jedna starší dáma, která má záchrannou stanici pro tučňáky a každý den je chodí k moři „venčit“. Při odlivu se na pobřeží vytvoří malá jezírka, kam je vypustí a její hlídací pes tam pase místo ovcí tučňáky. Paní mu pomáhá podběrákem na ryby, kterým je udržuje v jezírku, aby jí neutíkali pryč. Dneska jsme se vyrazili na toto venčení podívat. Přijely dvě starší dámy a vytáhly z kufru auta malý piknikový košík. Vůbec by mě nenapadlo, že v tom košíku bude pět modrých tučňáků. Mara je nesl k jezírkům, protože takový piknikový košík s pěti tučňáky se pronese 😀

U jezírka nastal pro tučňáky letový režim. Jedna z dam je začala tahat z košíku a házet do vody, aby se trochu očvachtali a užili si slanou vodu. Moc se jim tam nelíbilo a snažili se utéct ven. Tam přišel na řadu podběrák, kterým docela obratně házela tučňáky zpátky. Jsou hrozně zábavní, protože jim to plávání moc nejde. Jednoho z nich prý když byl malinký klovl racek do hlavy a on je teď postižený. Chodí převážně pozpátku a plave jen s hlavou nahoře. No mrkněte na video, jak to jejich plavání vypadalo.

Jedna z dam spatřila mé nadšení a na konci, při jejich výlovu mi dala jednoho tučňáka do náruče. No co vám budu povídat, byl to totální rauš. Jsou naprosto boží.

Nakonec je posbíraly a našupaly je zpátky do piknikového košíku, který Mara zase poctivě odnesl k autu. Chodí tam takhle každý den, pokud není špatné počasí. No myslím, že venčení tučňáků se teď stane mým pravidelným koníčkem.

povšimněte si toho bosého chlapce . Já mám v té chvíli na sobě troje ponožky. Stále tomu nerozumím, jak funguje Kiwíkům jejich termoregulace.
povšimněte si toho bosého chlapce . Já mám v té chvíli na sobě troje ponožky. Stále tomu nerozumím, jak funguje Kiwíkům jejich termoregulace.

Browns Bay

Tak je to už přes týden, co jsme se odstěhovali od Mexičanky. Díky bohu, že jsme odtamtud vypadli. Byla to už strašná ponorka. Teď bydlíme na severu Aucklandu v Browns Bay. Jsme  tu teď přechodně na 14 dní ubytovaní přes Airbnb a v neděli se bude konat snad již finální stěhování do malého domečku, který budeme mít sami pro sebe. Ten byl totiž volný až od konce června, ale my už jsme chtěli vypadnout od Mexičanky a taky aby Mara nemusel dojíždět tak daleko do práce. S pokojem jsme si dost polepšili. Máme velký prostorný pokoj s vlastní koupelnou v třípatrovém domě, kde bydlí čínská paní domácí se svým synem. Oba jsou moc milí a vstřícní. Ovšem opět nelze opomenout ten šílený zvyk, který mají snad všichni Asiati společný – mlaskání. Takže společnému stolování tu rozhodně neholdujeme.

tady můžete vidět, jak byl ten náš pokojíček miniaturní
tady můžete vidět, jak byl ten náš pokojíček miniaturní

a to je celý náš majetek :D
a to je celý náš majetek 😀

je to správněj ajťák. Má puštěný video na mobilu, ve skutečnosti spí, ale jednou rukou si u toho drží svůj počítač :D
je to správněj ajťák. Má puštěný video na mobilu, ve skutečnosti spí, ale jednou rukou si u toho drží svůj počítač 😀

tady teď bydlíme
tady teď bydlíme

náš pokojík a pod ním Emil
náš pokojík a pod ním Emil

já ve svém novém medvědím oblečku, který mi pomáhá bojovat se zdejší vlezlou zimou
já ve svém novém medvědím oblečku, který mi pomáhá bojovat se zdejší vlezlou zimou
Jsem moc ráda, že jsme vypadli z centra. Tady je spousta zeleně a na pláž je to pár minut.  V neděli po nastěhování jsme byli s Marou na obhlídce okolí a objevili jsme malinkatý ostrůvek, na který se dá při odlivu dojít. A pokud nejste připosraní (jako jsem byla já), dá se na něj i vyšplhat. Mara mi názorně předvedl, jak snadno se dá nahoru dostat. V půlce se mi rozklepaly kolena a řekla jsem, že dál nejdu. Musel za mnou slézt zpátky dolů a jistit mě zezadu 😀 I tak to považuji za neskutečný výkon a připadám si jako ostřílená amazonka.

srdíčko
srdíčko

Přes týden se toho moc neděje. Mara chodí do práce a já jsem poctivá hospodyňka. Práci se mi stále nepodařilo sehnat. Browns Bay je sice pěkný místo, ale s prací tu na mě bohužel nikdo nečeká. Já se ale nevzdávám a hledám dál. Někde mě prostě vzít musí 😀

Minulý víkend jsme vyrazili se Zuzkou a Ondrou na procházku u pláže Piha. Je to vyhlášený místo pro surfaře a bohužel se taky proslavilo tím, že v posledních pár letech tam zmizely dvě holky úplně beze stopy. Jojo, ani Zéland není stoprocentně bezpečný. Každopádně my jsme nikam nezmizeli a užili jsme si super výlet, který se díky všudypřítomnému bahnu stal napůl bojovkou. Celou cestu jsem si dávala pozor, abych se nevymáchala v bahně. Na konci cesty u potoka jsem si při mytí pohorek čupla. Samozřejmě jsem se zadkem opřela o patu pohorky, takže jsem si rozmazala bahno z boty přesně mezi půlky a na těch černých legínách to vypadalo, jak kdybych si solidně ukákla. Snažila jsem se to zoufale otřít vodou z potoka. Mara mi tvrdil, že to není vidět. Lhal.

Auckland v mlze
Auckland v mlze

pláž Piha
pláž Piha

Kitekite falls
Kitekite falls

 

 

Perfektní víkend

Po ne zcela vydařeném týdnu, kdy na mě dopadl zlý časový posun, mírná poodletová deprese a uvědomění si zlé pravdy, že si musím začít opět hledat práci 😀 (což bylo dosti přikořeněno naším pekelnickým bydlením) se Mara rozhodl, že mi zvedne náladu a v pátek mě vyvedl na randíčko. Šli jsme do nedaleké restaurace na pečená žebra, která byla moc dobrá, ale shodli jsme se na tom, že v Česku je umíme připravit ještě o něco lépe. Následovala stand up show v místním klubu. Normální smrtelníci se chodí na stand up pobavit a odreagovat. To však nebyl náš případ. Nám oběma pracoval mozek na plné obrátky, neboť porozumět jejich neskutečné kiwi angličtině v podání komika, který mluví tak rychle, že se vlastně ani nenadechuje, je opravdu kumšt. Většina z vystupujících komiků byla opravdu zábavná. Minimálně těch 40% ze všech vtipů, kterým jsme dokázali porozumět 😀

Na víkend jsem nám naplánovala výlet na severní část ostrova. V pondělí tu byl svátek, takže jsme měli tři dny na výletničení. V sobotu ráno šel Mara vyzvednout Emila, který je zaparkovaný půl hodiny chůze od našeho bydlení. Emila teď dva měsíce nikdo nenastartoval, takže zlenivěl a vybila se mu baterka. Mara musel obejít okolní servisy, kde mu půjčili takovou velkou těžkou krabici, aby si mohl Emila nastartovat. Po pár neúspěšných pokusech si dal Emil říct a přece jen začal zase šlapat. Maru to stálo akorát deset dolarů a případnou kýlu.

Po poledni už jsme si to drandili nahoru na Sever. Byli jsme trochu v časovém skluzu, takže jsme vynechali zastávku u jezer a stavili se po cestě akorát na skvělý Fish and Chips v jednou malém městečku. Vedl to tam týpek, který dle mého názoru vylezl po dvaceti letech z vězení a rozhodl si splnit si svůj sen o malé hospůdce, kde bude lidem servírovat skvělý ryby. Prostě mu to sršelo z tváře, že už má v životě hodně za sebou. Taky ty špatně potetovaný ruce byly jednou z indícií, která mě vedla k této domněnce 😀

Večer jsme zakempili v Trounson Kauri Parku. Je to přírodní rezervace, kde můžete vidět stromy Kauri. Ty patří mezi největší na světě a bohužel je jich na Zélandu čím dál tím méně. My jsme však na toto místo zamířili z jiného důvodu. V noci tu lze totiž porozovat Kiwíky. V této oblasti se jim daří natolik, že pokud se půjdete v noci projít po stezce, je velká šance, že nějakého uvidíte. No…asi ne tak velká, protože my jsme viděli pěkný prd. Párkrát jsme je tam slyšeli zapískat, ale žádný se nám neukázal. A to jsme kvůli nim chodili od půlnoci do půl druhé po cestě a sledovali každý pohyb kapradí. Na druhou stranu jsme viděli úhoře, který žije v místních vodách a moc často se světu neukazuje. Ten náš byl očividně exhibicionista, protože se nás vůbec nebál a vytrvale nám pět minut pózoval na fotku. Ráno jsme tomu dali ještě šanci a znovu obešli celou stezku, jestli se nám nějaký opozdilec neukáže. Ale kdeže, nikde nic.

Pokračovali jsme dále na sever do Waipoua Forest, kde se nachází ty největší Kauri stromy. Možná si říkáte, pff, jezdit někam kvůli blbýmu stromu, taky mě to párkrát prolítlo hlavou. Když je pak ale vidíte, jak si tam majestátně stojí již dva tisíce let, tak vám to vezme dech. Možná i trochu donutí přemýšlet nad vlastní krátkodobou trvanlivostí. Jako správnej hipík jsem si jeden ze stromů objala. Ségra by na mě byla pyšná 😀

Kauri
Kauri

hipík level 1000
hipík level 1000
jakej jsem prcek vedle něj :)
jakej jsem prcek vedle něj 🙂

Po obědě jsme si zajeli do Waiariki Springs. Takové rurální, ne zrovna libě vyhlížející lázně, kde se můžete naložit do bazénků s horkými prameny. Některé byly natolik horké, že jsem nebyla schopna tam strčit ani nohu. Jediný pán, který tu teplotu vydržel, vypadal po dvou minutách jak vařené kuře. Tady jsme si udělali relaxační dvouhodinovku. Smrad sirovodíku se nás však drží doteď 😀 Taky mě velmi potěšilo, když vedle nás seděla skupinka Američanů a paní se ptala, jestli někdo z nich ví, který bazén má jakou teplotu. Jeden z mužů jí na to odpověděl, že absolutně netuší, protože paní na recepci (která to každému po příchodu vysvětluje) nerozuměl ani slovo 😀 Prostě ani lidé, jejichž rodným jazykem je angličtina, tu místním nerozumí.

Waiariki Hot Pools - Sami jsme se nevyfotili, tak aspon pro predstavu tady je fotka ukradena z https://goo.gl/maps/59J19oGuMtt
Waiariki Hot Pools – Sami jsme se nevyfotili, tak aspon pro predstavu tady je fotka ukradena z https://goo.gl/maps/59J19oGuMtt

Další zastávkou byly Rainbow falls. Nečekaně veliké vodopády se schovanou jeskyní. Do jeskyně je možný přístup po obvodu z pravé strany, ale je to po mokrých kluzkých kamenech, a jelikož je to pod srčící vodou, člověk se tam suchou nohou nedostane. Toto dobrodružství jsme si odpustili a kochali se romantickým pohledem na padající vodu.

V podvečer jsme přejeli na východní stranu ostrova do města Paihia. Nachází se ve známé zátoce Bay of Islands a z malého zapadlého městečka se časem stala oblíbená turistická destinace. Zátoka je to tuze pěkná, ale samotné městečko nás ničím nezaujalo. Rozhodně nás nezaujaly BBQ kuřecí křídla v místní restauraci 😀 Poprvé jsem dala hospodě špatný hodnocení na Foursquare. Až tak špatný to tam bylo.

Zjistili jsme, že v okolí jsou na přespání dva freedom kempy, ale jeden z nich je dočasně zavřený (dočasně už pár let) a druhý je vysoce nedoporučovaný z důvodu vysoké kriminality místních Maorských výrostků, kteří tam chodí turistům vyhrožovat se šroubovákem a okrádají je o telefony. Chtěli jsme si po cestě najít nějakou schovanou polňačku. Úplně jsme zapomněli, že každá schovaná polňačka je na Zélandu něčí příjezdovka. Když jsme dojeli přímo k něčímu domu, byli jsme příliš unavení na to, abychom jeli dál. Zeptala jsem se paní domácí, jestli jim tam nemůžeme přespat na cestě, že je nebudeme otravovat a čůrat budeme chodit daleko do trávy 😀 Paní neměla problém a nabídla nám, že můžeme klidně chodit čůrat do domu. To jsem s poděkováním odmítla 😀

V noci mě probudily šílený rány. Vzbudila jsem Maru s tím, že tam určitě někdo střílí a co budeme dělat. Mara pár vteřin bedlivě naslouchal, pak mi oznámil, že je to ohňostroj a ať jdu zase spát 😀

V pondělí ráno jsme vyrazili do Whangaruru na procházku po peninsule, kde na nás čekal 360° výhled na okolní ostrovy, pláže a zátoky. Konečně jsme trochu protáhli nohy. Když jsem vyšlapávala ten 57765445 miliontý schod, říkala jsem si, že to dělám pro sebe, pro zdraví a můj zadek to potřebuje. Jinak bych totiž klasicky celou cestu nadávala 😀

Ano, myslíte si to správně...čůrám :D
Ano, myslíte si to správně…čůrám 😀
vyhlídka
vyhlídka

Skoro jsem zapomněla, jak je ta příroda tady krásná. Ty pohádkový krajiny, kýčovitý údolí a všude se pasoucí ovce nebo krávy. Prostě nádhera.

Na zpáteční cestě jsme zastavili ještě u jedněch vodopádů. Whangarei falls. Jsou velmi podobné těm prvním, ale kolem těchto si můžete udělat půlhodinovou procházku a vidět je ze všech různých úhlů pohledu. Padající masa vody prostě nikdy neomrzí.

Poslední zastávka byla jeskyně Waipu. Po vstupu do jeskyně jsme zjistili, že máme dvě možnosti. Buď se budeme brodit vodou nebo vylezeme na vysoký balvan a od tam přejdeme opatrně dále do jeskyně po vyvýšené stěně. Podepřela jsem Marovi nohu, aby se vysoukal nahoru a šel se podívat, zda můžeme pokračovat suchou nohou. Řekl mi, že ano a já se zuby nehty vysápala nahoru. Cesta pokračovala asi dalších deset metrů a následovalo brodění. Mara mi pobaveně oznámil, že sice věděl, že to pokračuje do vody, ale chtěl vědět, jestli to vylezu. Je to zlatíčko ten kluk. Po dalším pěti minutovém brodění studenou vodou jsme došli do místa, kde visely tisíce svítících červů a strop jeskyně vypadal jako hvězdná obloha. Stáli jsme tam ve studeném blátě opravdu dlouho a nemohli se vynadívat. Úžasný.

Venku jsme se jali objevovat vedlejší malou jeskyni a skákali jsme přitom přes potok. Řekla jsem Marovi, ať mě chytá, že to tam může klouzat a já se nechci rozbít. Ve chvíli, kdy jsem vyskočila……se otočil na druhou stranu 😀 Potřeboval si totiž odložit stojan na foťák a jaksi přehlídl, že skáču. Začala jsem se smát už ve výskoku, když jsem viděla jeho reakci ala otáčím se a odcházím, ale naštěstí jsem doskočila v pohodě a na princeznu.

Večer jsme dojeli na byt unavení, špinaví, smradlaví, ale šťastní a spokojení, že se nám výlet takhle vydařil.

 

 

 

Výlet do Česka

Tak i já přispěji svoji trochou do mlýna, abych vám řekla, co se za poslední měsíc událo.

Před měsícem jsem odlětěla zpět do ČR, abych překvapila svoji nejlepší kamarádku na její svatbě. Cesta se dala zvládnout, protože jsem měla přespání v Soulu, kde mi aerolinky zařídili pětihvězdičkový hotel. Musím přiznat, že už to v žádným hotelu pro mě nebude nikdy jako dřív 😀 Ručníky na obličej jsem samozřejmě nepoužila.

pohled z hotelového okna
pohled z hotelového okna
ostrůvky kolem Soulu
ostrůvky kolem Soulu
přistáváme
přistáváme

Můj přílet byl překvapením úplně pro všechny včetně rodičů, takže byla velká zábava sledovat ty nechápavé pohledy, kde se tam beru. Svatba se moc povedla a byla to velká zábava. Po půl roce jsem čuchla ke špuntu, takže mi nedělalo problém zpívání do mikrofonu a matně si pamatuju ten výraz na tváři střízlivé nevěsty s jejím tátou (oba s vytříbeným hudebním sluchem) při sledování mých pěveckých výkonů. No výraz obdivu to rozhodně nebyl.

chytáme kytici
chytáme kytici
naprosto boží fotka s ženichem
naprosto boží fotka s ženichem

Tři týdny utekly neskutečně rychle. Nakoupila jsem si nějaké oblečení, abych tu nechodila jak úplnej vandrák. Jelikož už nebydlíme v autě, můžu si zase začít hrát na dámu, co nosí pěknou kabelečku, růžový kabátek a rozhodně nikdy nečůrala do zavařovačky.

Taky jsem oslavila třicátiny. Den před narozeninami, kdy jsem seděla s našima u vína a hrála kanastu mi táta oznámil, že je to poslední den mých dvacátých let a jak se cítím. No… trávím tento den s rodiči hraním karetních her. Cítím se velmi dospěle 😀

Na moje narozeniny mi Mara vymyslel bojovku, kde jsem se pomocí hádanek a tajenek musela dopracovat ke svému dárku. Bylo to pěkně vymyšlený a na konci mě čekala krásná kytice slunečnic a nový počítač. Měla jsem velikou radost. Osvětlil to tak, že sice věděl, že si na něj stežuju, ale jelikož si stežuju pořád a na všechno, tak to nebral moc vážně. Jeden víkend se mu však zablokoval jeho počítač a on byl nucen používat ten můj starý. V tu chvíli pochopil, jak to s ním opravdu je 😀 Já jsem za svůj starý počítač zpětně docela vděčná. Naučil mě trpělivosti…nebo se o to alespoň poslední rok usilovně snažil.

Holky mi udělaly taky super překvápko a vzaly mě na jižní Moravu do Cafe Fara, což je taková vyhlášená restaurace. Po cestě tam se však v autě lilo šáníčko proudem, takže jsem po příjezdu nevypadala zcela reprezentativně, ale tak co, je mi třicet jenom jednou, že 🙂

Týden před příletem se mi narodil synovec. Je to krásný roztomilý malinký miminko. Víte jak se říká, že všechny miminka mají charakteristickou vůni a že tak voní jen chvilku? Já to necítím. Očuchávala jsem ho dlouho a často…a nic. Cítím to jen u štěňat 😀

je to rebel :D
je to rebel 😀
sladkej,že?
sladkej,že?
S mámou a ségrou
S mámou a ségrou
na bobové dráze
na bobové dráze

Naši byli z mého příjezdu nadšení a máma se o mě starala jak o princeznu. Teď jsem vržena zpět do reality, kdy se mi přestalo jídlo záhadně samo objevovat v ledničce a uvařené na stole. Mara tímhle problémem očividně netrpěl, protože při procházce v okolí mi ukázal velké množství různých restaurací, kde už na jídle byl a kde ještě nebyl, ale plánuje tam jít. Když jsem mu po příletu psala, co je v ledničce naše a co je spolubydlících, napsal, že naše je horčice a chleba.

Zpáteční let byl o něco náročnější než ten první, protože jsem letěla v kuse bez přespání, kdy jsem v Soulu měla jen čtyřhodinový přestup. Nějak jsem to ale zvládla a ve čtvrtek v sedm ráno na mě na letišti čekal zívající Mara. Bylo to radostné setkání a musím uznat, že poslední týden už se mi fakt hodně stýskalo.

jeden z našich videohovorů, kdy mě bavil Marův stín ala Elvis
jeden z našich videohovorů, kdy mě bavil Marův stín ala Elvis
mlha nad ranním Aucklandem
mlha nad ranním Aucklandem

Co mi teď opravdu leze na nervy je časový posun. Už čtvrtý den nemůžu spát. Právě teď sedím na záchodě na dece a jím banán. Jsou čtyři ráno. V tomhle pidi bytě není kam jinam jít, abych přitom nerušila Maru nebo naše prašivý spolubydlící. O těch jsem vlastně nic nenapsala, že? To možná proto, abych nemusela mluvit sprostě. Je to mexický pár a já je nemůžu vystát. Jsou absolutně netolerantní a neberou na nás žádný ohledy. Třeba v tomhle bytě o velikosti garáže uspořádají večírek, aniž by se nás zeptali, jestli je to v pořádku (což bylo v době, kdy jsem pracovala v horor hotelu a další den vstávala do práce). Když vstanou, tak si pustí hudbu na plný pecky a neřeší, jestli spíme. Za 12 dní se budeme stěhovat a já už netrpělivě stříhám metr, kdy z téhle díry zmizíme.

Tak to jsou novinky z posledního měsíce. Jo a v Česku jsem přibrala asi dvě a půl kila a moje kotníky se staly opět neviditelnými objekty.