Perfektní víkend

Po ne zcela vydařeném týdnu, kdy na mě dopadl zlý časový posun, mírná poodletová deprese a uvědomění si zlé pravdy, že si musím začít opět hledat práci 😀 (což bylo dosti přikořeněno naším pekelnickým bydlením) se Mara rozhodl, že mi zvedne náladu a v pátek mě vyvedl na randíčko. Šli jsme do nedaleké restaurace na pečená žebra, která byla moc dobrá, ale shodli jsme se na tom, že v Česku je umíme připravit ještě o něco lépe. Následovala stand up show v místním klubu. Normální smrtelníci se chodí na stand up pobavit a odreagovat. To však nebyl náš případ. Nám oběma pracoval mozek na plné obrátky, neboť porozumět jejich neskutečné kiwi angličtině v podání komika, který mluví tak rychle, že se vlastně ani nenadechuje, je opravdu kumšt. Většina z vystupujících komiků byla opravdu zábavná. Minimálně těch 40% ze všech vtipů, kterým jsme dokázali porozumět 😀

Na víkend jsem nám naplánovala výlet na severní část ostrova. V pondělí tu byl svátek, takže jsme měli tři dny na výletničení. V sobotu ráno šel Mara vyzvednout Emila, který je zaparkovaný půl hodiny chůze od našeho bydlení. Emila teď dva měsíce nikdo nenastartoval, takže zlenivěl a vybila se mu baterka. Mara musel obejít okolní servisy, kde mu půjčili takovou velkou těžkou krabici, aby si mohl Emila nastartovat. Po pár neúspěšných pokusech si dal Emil říct a přece jen začal zase šlapat. Maru to stálo akorát deset dolarů a případnou kýlu.

Po poledni už jsme si to drandili nahoru na Sever. Byli jsme trochu v časovém skluzu, takže jsme vynechali zastávku u jezer a stavili se po cestě akorát na skvělý Fish and Chips v jednou malém městečku. Vedl to tam týpek, který dle mého názoru vylezl po dvaceti letech z vězení a rozhodl si splnit si svůj sen o malé hospůdce, kde bude lidem servírovat skvělý ryby. Prostě mu to sršelo z tváře, že už má v životě hodně za sebou. Taky ty špatně potetovaný ruce byly jednou z indícií, která mě vedla k této domněnce 😀

Večer jsme zakempili v Trounson Kauri Parku. Je to přírodní rezervace, kde můžete vidět stromy Kauri. Ty patří mezi největší na světě a bohužel je jich na Zélandu čím dál tím méně. My jsme však na toto místo zamířili z jiného důvodu. V noci tu lze totiž porozovat Kiwíky. V této oblasti se jim daří natolik, že pokud se půjdete v noci projít po stezce, je velká šance, že nějakého uvidíte. No…asi ne tak velká, protože my jsme viděli pěkný prd. Párkrát jsme je tam slyšeli zapískat, ale žádný se nám neukázal. A to jsme kvůli nim chodili od půlnoci do půl druhé po cestě a sledovali každý pohyb kapradí. Na druhou stranu jsme viděli úhoře, který žije v místních vodách a moc často se světu neukazuje. Ten náš byl očividně exhibicionista, protože se nás vůbec nebál a vytrvale nám pět minut pózoval na fotku. Ráno jsme tomu dali ještě šanci a znovu obešli celou stezku, jestli se nám nějaký opozdilec neukáže. Ale kdeže, nikde nic.

Pokračovali jsme dále na sever do Waipoua Forest, kde se nachází ty největší Kauri stromy. Možná si říkáte, pff, jezdit někam kvůli blbýmu stromu, taky mě to párkrát prolítlo hlavou. Když je pak ale vidíte, jak si tam majestátně stojí již dva tisíce let, tak vám to vezme dech. Možná i trochu donutí přemýšlet nad vlastní krátkodobou trvanlivostí. Jako správnej hipík jsem si jeden ze stromů objala. Ségra by na mě byla pyšná 😀

Kauri
Kauri

hipík level 1000
hipík level 1000
jakej jsem prcek vedle něj :)
jakej jsem prcek vedle něj 🙂

Po obědě jsme si zajeli do Waiariki Springs. Takové rurální, ne zrovna libě vyhlížející lázně, kde se můžete naložit do bazénků s horkými prameny. Některé byly natolik horké, že jsem nebyla schopna tam strčit ani nohu. Jediný pán, který tu teplotu vydržel, vypadal po dvou minutách jak vařené kuře. Tady jsme si udělali relaxační dvouhodinovku. Smrad sirovodíku se nás však drží doteď 😀 Taky mě velmi potěšilo, když vedle nás seděla skupinka Američanů a paní se ptala, jestli někdo z nich ví, který bazén má jakou teplotu. Jeden z mužů jí na to odpověděl, že absolutně netuší, protože paní na recepci (která to každému po příchodu vysvětluje) nerozuměl ani slovo 😀 Prostě ani lidé, jejichž rodným jazykem je angličtina, tu místním nerozumí.

Waiariki Hot Pools - Sami jsme se nevyfotili, tak aspon pro predstavu tady je fotka ukradena z https://goo.gl/maps/59J19oGuMtt
Waiariki Hot Pools – Sami jsme se nevyfotili, tak aspon pro predstavu tady je fotka ukradena z https://goo.gl/maps/59J19oGuMtt

Další zastávkou byly Rainbow falls. Nečekaně veliké vodopády se schovanou jeskyní. Do jeskyně je možný přístup po obvodu z pravé strany, ale je to po mokrých kluzkých kamenech, a jelikož je to pod srčící vodou, člověk se tam suchou nohou nedostane. Toto dobrodružství jsme si odpustili a kochali se romantickým pohledem na padající vodu.

V podvečer jsme přejeli na východní stranu ostrova do města Paihia. Nachází se ve známé zátoce Bay of Islands a z malého zapadlého městečka se časem stala oblíbená turistická destinace. Zátoka je to tuze pěkná, ale samotné městečko nás ničím nezaujalo. Rozhodně nás nezaujaly BBQ kuřecí křídla v místní restauraci 😀 Poprvé jsem dala hospodě špatný hodnocení na Foursquare. Až tak špatný to tam bylo.

Zjistili jsme, že v okolí jsou na přespání dva freedom kempy, ale jeden z nich je dočasně zavřený (dočasně už pár let) a druhý je vysoce nedoporučovaný z důvodu vysoké kriminality místních Maorských výrostků, kteří tam chodí turistům vyhrožovat se šroubovákem a okrádají je o telefony. Chtěli jsme si po cestě najít nějakou schovanou polňačku. Úplně jsme zapomněli, že každá schovaná polňačka je na Zélandu něčí příjezdovka. Když jsme dojeli přímo k něčímu domu, byli jsme příliš unavení na to, abychom jeli dál. Zeptala jsem se paní domácí, jestli jim tam nemůžeme přespat na cestě, že je nebudeme otravovat a čůrat budeme chodit daleko do trávy 😀 Paní neměla problém a nabídla nám, že můžeme klidně chodit čůrat do domu. To jsem s poděkováním odmítla 😀

V noci mě probudily šílený rány. Vzbudila jsem Maru s tím, že tam určitě někdo střílí a co budeme dělat. Mara pár vteřin bedlivě naslouchal, pak mi oznámil, že je to ohňostroj a ať jdu zase spát 😀

V pondělí ráno jsme vyrazili do Whangaruru na procházku po peninsule, kde na nás čekal 360° výhled na okolní ostrovy, pláže a zátoky. Konečně jsme trochu protáhli nohy. Když jsem vyšlapávala ten 57765445 miliontý schod, říkala jsem si, že to dělám pro sebe, pro zdraví a můj zadek to potřebuje. Jinak bych totiž klasicky celou cestu nadávala 😀

Ano, myslíte si to správně...čůrám :D
Ano, myslíte si to správně…čůrám 😀
vyhlídka
vyhlídka

Skoro jsem zapomněla, jak je ta příroda tady krásná. Ty pohádkový krajiny, kýčovitý údolí a všude se pasoucí ovce nebo krávy. Prostě nádhera.

Na zpáteční cestě jsme zastavili ještě u jedněch vodopádů. Whangarei falls. Jsou velmi podobné těm prvním, ale kolem těchto si můžete udělat půlhodinovou procházku a vidět je ze všech různých úhlů pohledu. Padající masa vody prostě nikdy neomrzí.

Poslední zastávka byla jeskyně Waipu. Po vstupu do jeskyně jsme zjistili, že máme dvě možnosti. Buď se budeme brodit vodou nebo vylezeme na vysoký balvan a od tam přejdeme opatrně dále do jeskyně po vyvýšené stěně. Podepřela jsem Marovi nohu, aby se vysoukal nahoru a šel se podívat, zda můžeme pokračovat suchou nohou. Řekl mi, že ano a já se zuby nehty vysápala nahoru. Cesta pokračovala asi dalších deset metrů a následovalo brodění. Mara mi pobaveně oznámil, že sice věděl, že to pokračuje do vody, ale chtěl vědět, jestli to vylezu. Je to zlatíčko ten kluk. Po dalším pěti minutovém brodění studenou vodou jsme došli do místa, kde visely tisíce svítících červů a strop jeskyně vypadal jako hvězdná obloha. Stáli jsme tam ve studeném blátě opravdu dlouho a nemohli se vynadívat. Úžasný.

Venku jsme se jali objevovat vedlejší malou jeskyni a skákali jsme přitom přes potok. Řekla jsem Marovi, ať mě chytá, že to tam může klouzat a já se nechci rozbít. Ve chvíli, kdy jsem vyskočila……se otočil na druhou stranu 😀 Potřeboval si totiž odložit stojan na foťák a jaksi přehlídl, že skáču. Začala jsem se smát už ve výskoku, když jsem viděla jeho reakci ala otáčím se a odcházím, ale naštěstí jsem doskočila v pohodě a na princeznu.

Večer jsme dojeli na byt unavení, špinaví, smradlaví, ale šťastní a spokojení, že se nám výlet takhle vydařil.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *