Cesta a první den

Po příletu na letiště Schiphol v Amsterdamu jsem se rozhodla, že si musím dát burger u Mekáče. Je to tradice 😀 Když Mara dospával třídenní rozlučku, šla jsem se po něm podívat. Prošla jsem celej prašivej Schiphol tam a zpátky, ale nic jsem nenašla. Zarytě jsem Marovi tvrdila, že musíme vyjít ven, protože v areálu není. Byla jsem k nezastavení a odmítala jsem se smířit s myšlenkou, že jsem ho nedokázala najít. Za východem nám milý pán na informacích sdělil, že McDonald‘s je pouze ve vnitřním areálu a musíme projít přes letištní kontrolu. Již při příchodu ke kontrole na tabuli svítila upomínka, že čekací doba na kontrolu je 25-30 minut. Hned za rohem jsme uviděli nekončící frontu lidí, kteří měli stejný směr jako my (beztak i do toho neobjevitelnýho Mekáče). Mara se mi smál, že mám provinilej výraz, jak když pes kouká na pána poté, co rozkousal celej gauč. Nakonec jsme ho našli ( Mara ho našel) a po téhle hodinové bojovce jsme se vítězoslavně nadlábli. Pokud někdy poletíte přes Schiphol a budete mít pár hodin na přestup, zkuste ho najít. Je to taková bojovka na zkrácení dlouhé chvíle.

Samotný let probíhal nezáživně. Čtení, filmy, spánek, jídlo a věčný přehazování nohou. Holt jsou ty sedačky dělaný spíš na lidi menšího vzrůstu, takže jsem neustále kopala jak do Mary, tak do Brita z druhé strany, který si však nechal tak 13x přinést skleničku červeného vína, takže nevypadal, že by ho moje noční okopávání nějak obtěžovalo.

Ráno v 7 jsme dorazili do Bangkoku, kdy však náš čas byl druhá ráno a byli jsme oba dost mrtví. Pršelo! Po příjezdu na hostel jsme po menším šlofíčku vyrazili do víru velkoměsta. Dneska jsem si velmi rozpomněla na loňskou Indonésii, kdy každej je sice hroznej kámoš, ale stejně se tě snaží trochu ojebat. Za oběd jsme zaplatili na naše cca 300, což je na místní poměry velkej peníz, neboť ceny nebyly nikde napsané a my se na ně naivně nezeptali předem. Místní obchodníček nám naúčtoval tak dvojnásobnou cenu, ale v tu chvíli jsme s tím už nemohli nic udělat. Na křižovatce si nás odchytil místní tuktukář Šai, který nám přislíbil prohlídku města tuktukem (takové menší vozítko pro tři). Bohužel nám nebyl schopen nic říci k památkám, takže když jsem se zeptala, co je to za chrám a jestli by nám mohl říct něco k historii, řekl mi, že je to chrám a ať si jdu dělat fotky. Dovezl nás do cestovky, ať si jdeme koupit nějaké výlety, z čehož určitě dostává nějaký podíl. Dokonce náš dovezl do místního krejčovství, kdy nám vysvětlil, že pokud tam vydržíme 15 minut, dají mu Coca Colu a benzín, tak ať to pro něj uděláme. Vydržela jsem tam přesně 6 minut, kdy nás pan krejčí přesvědčoval o tom, že si Mara musí nechat ušít oblek. Už ho vidím, jak tu ve 30 stupních a dešti běhá v obleku na míru. Od té chvíle byl pro mě tuktukář odepsanej. Místní buddhistické chrámy mě moc nenadchly. Ta červená barva společně s všudypřítomným zlatem je prostě hroznej kýč. Každopádně sochy stojícího Buddhy a šťastného Buddhy byly ohromné a stály za to. Nakonec jsme se šli projít podél řeky, s místníma se schovávali před dešťem a dali si nudle s kuřecím masem, tentokrát již za normální cenu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *